Vzhůru do Schengenu

Samozřejmě je to další mezník v začleňování země do Evropské unie. Řezání závor však není symbol zrovna nejvýstižnější. V době, kdy padala tzv. železná opona vybudovaná komunistickým režimem, bylo střihání ostnatého drátu na místě. Nyní jde o symboliku hodně nadnesenou. Svým způsobem se hranice v pravém slova smyslu uvolnily už v momentu pádu komunistického režimu. Pak se zprůchodňovaly postupným rušením vízové povinnosti.

Zásadní změna se udála v momentu vstupu České republiky do Evropské unie. Odpadly totiž nejrůznější bariéry, které komplikovaly pohyb osob a zboží. Zůstaly sice pasové kontroly, ale v konfrontaci s devizovými přísliby a výjezdními doložkami z dob komunismu to byl svým způsobem rozdíl jako mezi dnem a nocí. Už tehdy u našich sousedů v Německu a Rakousku panovaly obavy z přílivu levné pracovní síly, z nárůstu kriminality a podobně. Projevilo se to například v přijetí přechodných období, která dočasně omezila volný pohyb pracovní síly. Po vstupu České republiky do Evropské unie se ukázalo, že podobné obavy nebyly na místě. Žádný úprk směrem na západ se nekonal. Dokonce některé kvóty určené pro zaměstnance z České republiky zůstaly nenaplněny.

Přesto i rozšíření tzv. schengenského prostoru opět provází nervozita. U našich sousedů je spojována svým způsobem už tradičně se strachem z bující kriminality. Ta si však své cesty najde téměř vždy, bez ohledu na to, zda jsou jí do cesty stavěny hranice. Obecná kriminalita by navíc neměla mít příliš společného se zahraniční politikou, ale s kvalitní prací policie v dané zemi. V této souvislosti je zajímavé, že podobné obavy sdílejí i lidé v České republice. Konkrétně v obcích z okolí státních hranic. Takže z tohoto úhlu pohledu by se dalo říci, že rozdíly mezi starou a novou Evropou se smazaly.

Samozřejmě lze na podobné obavy v České republice, v Rakousku anebo v Německu pohlížet i jinak. Například tak, že hranice sice mohou mizet, v hlavách lidí však zůstávají i nadále. Je v této souvislosti celkem lhostejné, zda obavy sdílejí lidé dejme tomu na německé nebo české části hranice. Takovéto zábrany nelze odstranit jednoduše podpisem pod mezinárodní smlouvu. Jde o běh na dlouhou trať. Tu navíc prodlužují někteří politici, kteří buďto záměrně brnkají na xenofobií a nacionalistické struny, nebo činí některé pochybné kroky posilující negativní postoj občanů.

Nelze se pak divit tomu, že hranice jsou uměle budovány. A mohou mít podobu balvanu znemožňujícího zprovoznit komunikaci, která byla dosud neprůjezdná kvůli státní hranici. Nebo může být jakási bariéra zafixována v myslích lidí a může se projevovat v iracionálním strachu z něčeho nového a ještě tomu cizího. Typickým způsobem se to projevuje právě v příhraničí. Ty oblasti často těží z přílivu cizinců, kteří k nim jezdí nakupovat či se naobědvat. Z toho profitují místní podnikatelé a přes daně a obecní rozpočty zjednodušeně řečeno i obyvatelé daných obcí. Přesto právě mezi nimi existuje celá řada těch, která otevírání se světu nevidí ráda.

Rovněž na kvalitě politické reprezentace záleží, jak zemi na zásadní změny připraví. Názorným příkladem může být naprosté selhání českých politiků po vstupu do Evropské unie v oblasti nákladní dopravy. Zahlcení kamiony kvůli špatně vyjednaným podmínkám v příslušné přístupové kapitole a kvůli otálení se zavedením mýtného výrazně zkomplikovalo život lidem v celé řadě měst a obcí. Bylo by s podivem, kdyby se v souvislosti se vstupem do tzv. schengenského prostoru podobné katastrofické scénáře neobjevily znovu na scéně. Takže i po půlnoci zůstanou hranice v hlavách celé řady lidí zachovány a ty faktické rovněž úplně nezmizí. Jen jejich překračování dostane novou podobu.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .