Význam Senátu očima České televize

Předesílám, že podle toho, co o obou vím, je pokládám za osobnosti sympatické a že jsem se nesnažil tipovat, kdo bude nakonec zvolen. Jde mi o něco jiného.

Moderátorka se mezi jiným zeptala Petra Pitharta, čím to, že se Senát netěší oblibě veřejnosti. Ještě než dokončila otázku, pocítil jsem zášleh zloby, který mi napověděl, co na to. Na Pithartově místě bych odsekl: "Milá paní redaktorko, tvůrcem veřejného mínění není Senát, ale média. Např. televize." Tázaný se zachoval galantněji - anebo opatrněji, neboť není radno mluvit o provaze v domě oběšencově. Jeho odpověď nebudu opakovat. Důležitější bylo pro mě chování paní moderátorky.

Vyptávala se svých hostí na kdeco, ale vše mělo jednoho společného jmenovatele: "Co uděláte pro občany svého volebního obvodu?" A hosté se předstihovali nápady, jak podpořit zájmy občanů Havlíčkobrodska a Chrudimska." Interview se točilo především kolem tohoto námětu. Role senátora tak byla zúžena na působení jakéhosi regionálního lobisty. Skutečná úloha horní komory se dostala na pořad ve velmi omezené míře. Vlastně zůstala kdesi v pozadí. Obávám se, že toto pojetí bylo vsugerováno i divákům.

Paní moderátorku náhodou trochu znám. Oba jsme působili v Etické komisi Syndikátu novinářů. Projevovala se tam jako dáma inteligentní a svědomitá. Proto se mi nechce věřit, že způsob vedení rozhovoru byl jejím autorským dílem. Mám podezření, že odpovídá strategii firmy. Tou je - ČT. Předkládat divákům témata nikoli významná, ale chytlavá, atraktivní.

Pamětníci si snad vzpomenou, že dolní komora našeho parlamentu (Poslanecká sněmovna) vznikla po rozdělení Československa z někdejší České národní rady. Na Senát se tehdy pohlíželo jako na těšínské jablíčko pro poslance někdejšího "federálu", protože ten neměl po rozpadu státu pokračovatele.

S jeho zřízením, předpokládaným Ústavou, se pak velmi dlouho otálelo. Proč? Moje domněnka je tato: naši političtí profesionálové první generace si rychle zvykli na nové poměry a zjistili, že si vystačí s dolní komorou. Zřizovat nějakou horní, která by té dolní viděla do karet, to bylo nepohodlné. Jenže ústava je ústava. Senát tedy nakonec vznikl, ale s nepříliš velkou pravomocí. Zato jsme do omrzení slýchali, jaký je to zbytečný a nákladný luxus. Slýchali jsme to ze všech stran, zprava i zleva. Byla to groteskní situace: státní moc zřizovala instituci, kterou směrodatní představitelé téže státní moci pokládají za neužitečnou.

Jeho papouškování slýcháme dodnes. O senátní volby je očividně menší zájem. Vtloukat lidem do hlavy, že je něco k ničemu a že to stojí spoustu peněz, to je taktika, která má naději na úspěch. Je to i obratná demagogie: vsugerovat veřejnosti neověřené přesvědčení, které se stane součástí jejího populistického cítění -, a pak tomuto cítění vycházet vstříc.

Předlistopadové Národní shromáždění bylo sborem zmanipulovaných kývalů, všichni to věděli. Ale stávalo se, že soudruh poslanec vyjednal pro ty své našince, co ho jakoby kandidovali, nějaký lokální profit. Že je parlament sborem regionálních lobistů, to je relikt oněch časů. Poslanci ho stvrzují vždy před koncem roku, kdy se snaží pro své obvody vymoci hezký dárek, někdy potřebný, někdy jen luxusní. A veřejnost si na to zvyká. V tomto směru nemá Senát oproti Poslanecké sněmovně valnou šanci. Je proto zbytečný? - Asi by stálo za to ujasnit si smysl zastupitelské demokracie a jejích institucí. Kdo by se toho měl chopit? Inu, média, televize především. Jak je vidět, zatím se k tomu nemá.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .