Výsledky voleb v Íránu

19. březen 2008

Je naše volební sklenice napůl prázdná nebo napůl plná? Tak by se mohli ptát íránští reformisté poté, co se ukazuje, že po sečtení všech hlasů a dokončení volebního procesu v dalších částech země pravděpodobně mírně zvýší jejich podíl v parlamentu. A to přesto, že íránské úřady asi 40 procent jejich kandidátů vyřadily z volebních listin a navíc měli omezený nebo vůbec žádný přístup do důležitých médií.

0:00
/
0:00

Zdánlivě se tedy jedná o úspěch. Ve skutečnosti je však ona zmíněná sklenice reformistů je spíše prázdná. Jejich podíl se sice trochu zvýší, ale pořád bude několikanásobně nižší než je podíl, který po posledních volbách budou mít v rukou konzervativci. Jsou to tedy především oni, kdo může oslavovat, samozřejmě jen nealkoholickými nápoji. Reformisté evidentně nenašli způsob, jak Íránce oslovit, protože konzervativci zvítězili i v Teheránu, kde byly obstrukce státu menší a kde tedy měli voliči jasně na výběr, a přesto volili konzervativce. Tím bychom teoreticky mohli skončit hodnocení výsledků íránských voleb. Situace je ovšem o dost složitější, a to především proto, že uvnitř konzervativního tábora se odehrávají další boje.

Jedním z důležitých zdrojů napětí na politické scéně je vztah mezi nejvyšším duchovním vůdcem, ajatolláhem Chameneím, který je ve skutečnosti nejmocnějším mužem země, a prezidentem Ahmadínežádem. Ten sice ideologicky nemá k Chameneímu ak daleko, ale má také svou vlastní ctižádost. Před třemi lety se tento muž z chudých poměrů a bez náboženského titulu vyšvihl až do prezidentského křesla, a to především, jak sám věří, svou zásluhou, tedy úspěšným apelem na nejchudší vrstvy íránského obyvatelstva, které navzdory gigantickým příjmům z exportu a ropy nemají nad čím jásat. Ahmadínežád si tedy v uplynulých letech začal budovat vlastní mocenskou základnu opřenou z velké části o populismus a nacionalismus. Výsledky voleb mu nyní tak trochu zkomplikují život. Velká část konzervativců, kteří zasednou v parlamentu, jsou ve skutečnosti lidé blízcí ajalolláhu Chameneímu, který tak dostal do ruky nový nástroj proti příliš ambicióznímu prezidentovi. To je pro Ahmadínežáda o to nepříjemnější, že svou pozici v prezidentském křesle bude obhajovat už za rok.

Jak jsme se již zmínili, reformisté jsou momentálně mimo hru a zůstane to tak i příští rok. Proti Ahmadínežádovi se ovšem mohou postavit hned dva konzervativci se slušnými šancemi na úspěch. Jedním z nich je Mohamed Kálibaf, současný starosta Teheránu, á tedy Ahmadinežádův nástupce v této prestižní funkci. Jeho prezidentské ambice jsou v Íránu dobře známy. O něco méně radikální, a také ve světě mnohem známější je Alí Laridžání, bývalý íránský vyjednavač o osudu jaderného programu. Vloni na podzim se Laridžání s Ahmadínežádem rozešel ve zlém, ale nyní je zpátky na scéně - ve svatém městě Kóm zaznamenal ve volbách obrovský úspěch. Laridžání je navíc spojenec ajatolláha Chameneího, a mohl by tedy prezidentovi dosti zkomplikovat jeho plány na druhé volební období ve funkci. Nejvyšší duchovní vůdce však podporuje i současného prezidenta, a spíše vyvažuje jejich ambice tak, aby on sám posílil své už tak silné postavení.

Celá situace uvnitř konzervativního tábora je však ještě o něco komplikovanější. Dosud jsme měli tendenci uvažovat o konzervativcích jako o mužích pocházejících z kruhů radikálních duchovních, kteří se po roce 1979 dostali k moci. V posledních letech se situace začala měnit. Jedním z hlavních mocenských center se staly takzvané Islámské revoluční gardy, samostatná armáda, která svou ozbrojenou moc dokázala nenápadně přetavit do moci hospodářské. Gardy a jejich aktivní i bývalí důstojníci jsou angažovaní v řadě firem, které dostávají výhodné státní zakázky. Firmy patřící gardám dnes mají v rukou export plynu, stavbu dálnic i provoz nového teheránského letiště. Nyní přišel čas, aby udělaly další krok - přetavily ekonomickou moc v politický vliv. A právě toho jsme byli v těchto dnech svědky.

Atmosféra v zemi se prý velmi změnila. Noví vládcové jsou na tom podobně jako příslovečná košťata, která dobře metou. Lidé mají pocit, že diktatura se oproti dobám, kdy vládli duchovní ještě o něco utužila, v posledních týdnech nebyly vidět žádné protivládní protesty. Jak se vyjádřil bývalý člen íránských revolučních gard, lidé z těchto kruhů se těšili na to, až se ujmou moci, a nyní si to chtějí užít. To se ale netýká jen domácí politiky, ale i politiky zahraniční.

Írán prožil v uplynulých letech zvláštní období - poté, co režimem nenávidění Američané svrhli v Iráku Saddáma Husajna, Íránu zmizel největší regionální nepřítel. Od té doby vliv Íránu roste. Teherán má pravděpodobně prsty v mnoha ozbrojených akcích šíitských skupin v Iráku, podporuje režim v Sýrii, Hizballáh v Libanonu a Hamas v Palestinské autonomii. To jsou akce, za kterými stály revoluční gardy. Tytéž síly stály za nedávným únosem Britů v Perském zálivu, což byla nepochybně demonstrace sebevědomí a odhodlání země. Síly spojené s revolučními gardami mají zájem udržet své zdroje zisků v dobré kondici, ale očividně jim není cizí ani nacionalismus. Nedá se tedy očekávat, že nově příchozí k moci zastaví odstředivky obohacující uran a srazí kufry. Nějaká ta mezinárodní krize kolem jaderného programu může jejich pozice naopak posílit.

To ale neznamená, že jim nevadí už třetí vlna sankcí , které nedávno Rada bezpečnosti schválila, tedy se souhlasem Teheránu jinak nakloněné Moskvy a Pekingu. Achillovou patou íránského režimu je ekonomika, a tu mohou sankce zbytečně oslabit. Není totiž žádným tajemstvím, že hospodářská situace je velmi vážná. Nezaměstnanost se odhaduje na 20-30 procent, v posledním roce prudce stouply ceny, a to především potravin. Hospodářství je zcela závislé na plynulém odchodu ropy na světové trhy. I dnes, kdy je ropa pětkrát tak drahá ve srovnání se situací před pěti lety, stačí malé škobrtnutí a íránské hospodářství zkolabuje - bez vysokých cen fosilních paliv už by se tak asi stalo. Pokud tedy něco může zcela zásadně změnit situaci, nejsou to ani konzervativci, reformisté a asi ani západ, ale nespokojení občané, kteří z 50 miliard dolarů za roční export íránské ropy neviděli ani cent, a jednou jim nepochybně dojde trpělivost.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .

Spustit audio