Výsledky referenda v Bělorusku

18. říjen 2004

Běloruský prezident jako obvykle neponechal nic náhodě a to se mu vyplatilo - k volbám přišlo přes 90 procent lidí a z těch se více než tři čtvrtiny vyslovily pro to, aby Alexandr Lukašenko mohl hlavou státu zůstat, jak dlouho bude chtít. Také volby do 110členného parlamentu skončily téměř totálním triumfem prezidentových věrných, a tak se pozice Alexandra Grigorjeviče zdá skálopevně neotřesitelná. Opozice se do nového parlamentu vůbec nedostane.

Čemu minský vládce za tento v jistém smyslu úctyhodný výsledek vděčí? Především bezesporu důkladně propracovanému mechanismu faktické každodenní moci, který běloruskému občanovi téměř žádný prostor pro vlastní rozhodování neposkytuje. Také volební postupy jsou vyladěny tak, aby se v nich státní moc cítila co nejkomfortněji. V zemi například funguje mechanismus tzv. předběžných volebních dnů v takových institucích jako jsou některé úřady, školy či vojenské posádky. Na mnoha těchto místech se volilo již od úterka a dejme tomu poměry v běloruských vojenských útvarech jistě nenechávají nikoho na pochybách, jak tam asi ono všelidové hlasování dopadlo. Jak potvrzují mnozí ze 700 mezinárodních pozorovatelů, téměř nikde se nepodařilo najít ve volebních komisích představitele opozice. Reprezentanti vládních stran přitom tvrdili, že práce těchto komisí je velmi namáhavá a že opozice o ni nejevila zájem. Jen těžko si asi představit tvrzení komičtější.

Opozice se ovšem dočkala i jiných ústrků. Mnozí kandidáti byli vyřazeni dřív, než se vůbec mohli dostat na voličské seznamy. Důvody byly často malicherné - například vhodně zjištěný a v pravou chvíli uplatněný několikarublový nedoplatek na daních v případě soukromých podnikatelů.

Na druhé straně bychom měli vážit i Lukašenkovy silné stránky - silné v tomto případě hlavně v očích obyčejného Bělorusa ze zapadlé vesnice. Takovýto člověk volí Lukašenka téměř automaticky - mimo jiné i proto, že jiného politika většinou nezná. Současný prezident vyšel právě z tohoto prostředí a jako bývalý předseda kolchozu ví, jak k těmto lidem mluvit. Nu a protože většinu běloruských voličů tvoří právě venkované, má Lukašenko o přinejmenším dobrý výsledek rovnou postaráno. Navíc se moci chopil už před deseti lety a dokázal v rodném Bělorusku nastolit to, čemu sovětský člověk kdysi společně se svými mocipány říkal klid a pořádek. To v oněch letech a v jistém smyslu vlastně dodnes nefungovalo a nefunguje ve dvou dalších východoslovanských zemích, přes jejichž hranice Bělorusové často pokukují - tedy v Rusku a na Ukrajině. Policejní stát se zkrátka řadě lidí může jevit lákavější než mnohaletý chaos opravdu demokratických, nejednou draze vykoupených reforem.

Na ruku Lukašenkovi rozhodně jde i současný režim v Rusku. Ten se sice s dnešním minským vládcem pře například o ceny ruského zemního plynu pro Bělorusko, ale na druhé straně při představě vlastních vnitropolitických, hlavně bezpečnostních problémů s čečenskými teroristy nechává padesátiletého autokrata z Minska na pokoji - policejní režim v Bělorusku je v tuto chvíli také pro Moskvu příjemnější než případné zmatky skutečných proměn na tamní politické scéně.

Neměli bychom zapomínat na ještě jednu věc: Režimy jako Lukašenkův zpravidla situaci ve svých zemích opanují tak spolehlivě, že se nakonec musejí zhroutit samy ze sebe. To se v běloruském případě - bez eventuálního zásahu Moskvy - dá bohužel očekávat také. Budiž nám útěchou, že drtivá většina moderních diktatur příliš dlouho nevydržela.

autor: ldo
Spustit audio