Výročí, které cosi říká skautům

Býval jsem vlčetem pražské "jedenáctky", ale jen krátce. Poúnorový režim skauting nejprve zglajchšaltoval a záhy nato zrušil. Dodnes ale ve mně zajiskří, když se setkám se skautskými symboly, ať je to lilie, turbánek nebo přezka na opasku.

Dnes se zabývám takovými tématy jako etika, morálka, osobnost, svědomí, motivace. Mám to totiž v popisu práce. Ale taky mě to zajímá. Např. proces utváření individuálního svědomí je pozoruhodný. Stejně tak i proces opačný, korumpování svědomí neboli demoralizace. Znepokojivým tématem je situace, kdy se svědomí nevytváří nebo kdy zůstává zakrnělé.

Kdy se vytváří dobře fungující svědomí? Především tu musí být dílna. Tou je dobře fungující rodina. Taková, v níž panuje láska (střízlivěji to vyjádřit neumím). Co zanedbá rodina, nemůže dohnat škola (i když na to mnozí nedbalí rodiče spoléhají). Pokud se to podaří, pak zcela výjimečně, vytvoří-li se individualizovaný vztah mezi učitelem a žákem, ale to je technicky téměř nemožné. Učitel má desítky svěřenců. A často má starosti sám se sebou.

Takovou navazující, možná i náhradní dílnou může být organizace. Nikoli každá. Nikoli svaz zahrádkářů nebo průmyslníků, nikoli odbory a už vůbec ne politická strana, ale jen taková organizace, která je solidárním společenstvím ve jménu věrohodně vyznávané nadosobní hodnoty, pokud možno všelidské. Společenstvím, pro něž se člověk rozhoduje svobodně. Může to být společenství náboženské - ale pozor, i náboženství má svou patologii. Prostředí sekty sice formuje svědomí, ale současně je deformuje.

Vhodným společenstvím může být skauting. Poznal jsem to na sobě, na svých dětech a jejich vrstevnících, kteří měli tu příležitost. O skautingu si zauvažoval Respekt - a právě jeho úvaha mě přiměla k tomuto příspěvku.

Je dobré vědět, že skauti byli jednou z obětí totalitního režimu, vedle Orlů, Sokolů, sedláků, živnostníků, křesťanských církví, tzv. buržoazních intelektuálů, příslušníků západního odboje (ale i mnohých z toho východního), španěláků, sociálních demokratů, kteří nechtěli do KSČ, atd. Omlouvám se, pokud jsem na některé zapomněl, bylo jich moc. Skauting u nás zažil dvojí zmrtvýchvstání. Poprvé v roce 1968, bylo to slibné. Tehdy ještě žili ti, kdo zažili lepší časy, a měli elán. Trvalo to necelý rok. V době tzv. normalizace pak skautský étos přežíval pod různými firmami. Vlastně ilegálně, jako součást disentu. Byl nekonformní, žili mimo hlavní proud, jímž se ubírala většina našeho mladého pokolení.

Druhé zmrtvýchvstání nastalo po listopadu. Těch, kdo zažili lepší časy, byla už hrstka. Přesto se do toho pustili. A nyní přicházím k pointě, kterou vnímám jako otázku: co bylo třeba udělat a čeho bylo nutno se zříci, aby se skauting uchytil ve zcela změněné společenské situaci.

Co je zřejmé na první pohled, je pokles společenské objednávky a mediálního zájmu. Dnes je skautů o cosi méně než za 1. republiky. Přesto o nich není slyšet. Obecně preferované hodnoty jsou už totiž jinde. Čeho bylo nutno se zříci? - O tom uvažuje Respekt. Má ke skautingu jisté sympatie, ale jeho duch je mu už cizí. O to zajímavější jsou jeho formulace. Skauting se musel - podle Respektu - zříci foglarovského "správňáctví". Připouštím, že Rychlé šípy s Mirkem Dušínem jsou pohádkou pro prepubescenty. Pohádky jsou ale školou číslo dvě, která učí rozeznávat dobro od zla. Mirek Dušín byl nastavením laťky. Bez laťky, bez ideálu, je morálka ve psí. Respekt se s tím svým "správňáctvím" (uváděným bez respektu, tedy s despektem), vlastně staví na pozici cynismu (vězme, že cynismus je vlastně zhrzeným idealismem). - Respekt dále uvádí, že polistopadový skauting musel na sobě provést jisté změny, aby byl "sexy". Zajímavý termín. Je to metafora vzatá z oblasti pohlavní touhy. Říká ale víc. Říká cosi - řečeno se Sigmundem Freudem - o vztahu principu slasti a principu reality. Ano, polistopadový skauting musel slevit ze svých původních ideálů, aby byl přitažlivý. Např. z imperativu sebeovládání a odříkání.

O čem tu vlastně mluvím? Trochu o skautingu i o tom, jak se k němu staví Respekt. Ale hlavně o hodnotových preferencích konzumní společnosti. - I když se s nimi naši skautíci musejí potýkat, přeju jim, aby vytrvali tak dlouho, jak jen možno. Třeba i jen jako ostrůvek pozitivní deviace. Budu rád, když k nim najdou cestu moje vnoučata.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .