Vyřešená záhada Pygmejů?

Pokud je v nějaké populaci vysoká mortalita, mají větší šanci na reprodukční úspěch takoví jedinci, kteří rychle dosáhnou pohlavní dospělosti. Časné rozmnožování ovšem má svou cenu v podobě vysokých nároků na energii, které jdou na úkor tělesného vzrůstu. Výsledkem pak je, že v populaci převládnou menší jedinci. O tom, že teorie vysoké úmrtnosti může vysvětlit malý vzrůst pygmejských domorodců z Afriky, Asie a Austrálie, svědčí studie více než stoletých záznamů o třech domorodých kmenech z Andamanských ostrovů v Bengálském zálivu.

Dva kmeny (Onge a Jawara) odmítly jakékoli styky s britskými kolonisty a stáhli se do pralesní izolace. Třetí kmen (Great Andamanese), se nově příchozím snažil přizpůsobit a přijmout nový styl života. Cenou za toto úsilí ale byly infekční nemoci, které během pár desítek let vyhubily naprostou většinu populace. V roce 1850 existovalo asi 6000 příslušníků kmene, v roce 1900 už jen 600 a v 60. letech minulého století pouhých 19.

Analýza záznamů, které pořídili koloniální lékaři a výzkumníci, ukázala, že od roku 1847 do roku 1927 se průměrná výška mužů snižovala tempem 4,7 cm za 100 let. U dalších dvou kmenů, které byly od kolonistů izolovány a jejich úmrtnost se nijak významně nezvýšila, zůstala výška stejná jako v dobách před příchodem Angličanů.

Výsledky studie zveřejnil časopis Current Anthropology.