Vydrží Libanon nápor uprchlíků? Každý čtvrtý obyvatel země je syrský běženec
Libanon už současný nápor syrských uprchlíků nevydrží. Před velvyslanci evropských a arabských zemí to prohlásil libanonský prezident Mišel Aún. Zopakoval tak stále častější stesky politiků této malé arabské země. Vlastních obyvatel má čtyři milióny. Syrských uprchlíků hostí milión a půl.
Libanon je tak zemí s největší koncentrací utečenců před syrským konfliktem. Zhruba každý čtvrtý obyvatel země je tedy syrský běženec. I přes varování prezidenta Aúna se ale ani po šesti letech syrského konfliktu vyhlídky uprchlíků na návrat domů nelepší. Za hranicemi rodné země jich zůstává šest miliónů.
Safván povzbuzuje k jídlu, na zemi ve stanu kolem prostřeného ubrusu se dáváme do iftáru, tedy ramadánové večeře po celodenním půstu. Jsou tu datle, sladký džus, dva druhy rýže, pečené kuře, opékané brambory s česnekem, jogurt, polévka a několik salátů. Jedí s námi Safvánova žena Zajnab, čtyři kluci a Abú Chálid, což je šavíš, tedy něco jako starosta tábora.
„Koupili jsme dřevěnou kostru stanu a sami jsme si ji dodělali. Tady je kuchyň, za závěsem koupelna s teplou i studenou vodou, a tady máme ložnici.“ Safván mě provází po svém 2+kk. Se ženou už tu leccos dovedli skoro k dokonalosti. Kostru pokrývá zvenku plachta, zevnitř ji Safván pobil izolací z polystyrenu a staniolu. Podlahy už vybetonoval a v „obýváku“ na ni dokonce položil dlažbu.
Občas si prý i zatancují, ukazuje mi Safván. Mě ale fascinuje knihovna, která zabírá velkou část stanu. Děti tu mají spoustu učebnic, tužek, pravítek a sešitů. Podle pořádku je na první pohled zjevné, že maminka Zajnab je učitelka.
Tábor s číslem 010 má 16 stanů. Leží na poli u libanonského městečka Madždal Andžar blízko hranic se Sýrií: „V našem Homsu už je v podstatě klid. Ale jaké máme záruky? Režim se na ty, kteří utekli, dívá jako na zrádce. Podle Asadovy logiky jsou ti, kdo nebojovali s ním, proti němu.“ Safván se bojí odplaty, věznění či mučení ze strany syrské bezpečnosti, kterého byl mnohokrát svědkem i před válkou.
V Homsu měl přitom velkou drůbežárnu a žena Zajnab učila na škole angličtinu. Žili tedy vysoko nad syrským průměrem a bydleli ve velikém moderním bytě. „Pokud by byly záruky mezinárodního společenství, nastal skutečný mír, tak se okamžitě vrátíme. Já jsem proti válce a jsem i proti jakýmkoliv ozbrojeným skupinám.“
Se Safvánem a jeho ženou Zajnab jsem točil v jejich stanu loni v létě. Tehdy jsem, stejně jako oni, věřil, že další rok už bude mnohem optimističtější a že třeba už budou touhle dobou opravovat svůj dům v Sýrii. Ostatně v jejich městečku al-Kusajr v provincii Homs ustaly boje už před čtyřmi lety. Letos jsem se přesto vypravil do libanonského městečka Madždal Andžar znovu. Situace Safvána a Zajnab se vůbec nezměnila, cítil jsem u nich naopak větší skepsi.
Safván byl zrovna svědčit na policejní stanici, a tak jsem si tentokrát mohl popovídat jen se Zajnab, a také s jejich dětmi. Dcera Tasním chodí na středí školu: „Dobu svého dospívání jsem prožila tady, v Libanonu. Když jsme sem utekli, bylo mi deset. Teď je mi šestnáct. Své kamarádky mám tady. Ve škole jsou to Libanonky, a tady v táboře Syřanky. Zvykly jsme si na sebe, žijeme tu jako jedna rodina. Bude to těžké, až se jednou každý vydá domů na jiné místo.“
Syřanka Tasním chodí na nedalekou libanonskou střední školu. Její spolužačky ji navštěvují i tady v táboře. Ve městě, ze kterého před šesti lety její rodina utekla před válkou, už prý asi nikoho nezná. „Kdyby bylo podle mých představ, zůstala bych tady. Nevím, ale teď to tak cítím.“ Tasním vyjadřuje pocity možná stovek tisíc syrských dětí, které si už Sýrii po tolika letech uprchlictví ani nepamatují.
O dva roky mladší Tasnímin bratr Mu´tasim má kamarády také jen tady v Libanonu. Do Sýrie by se ale vrátil rád: „Já mám kamarády tady v táboře, jsou také z města Kusajr, kde jsme žili. Vrátíme se tam jednou společně.“ Zpráv o hrůzách války v Sýrii sice ubývá, naděje na návrat se syrským uprchlíkům přesto nezlepšují. Přišli o domy, bojí se nestability, ozbrojených skupin i policejního zatýkání.
Sedíme na vybetonovaném dvorečku před stanem, ve kterém Tasním a Mu´tasim bydlí s rodiči a dalšími sourozenci. Maminka Zajnab mi ukazuje čerstvě zasazený olivovník a jabloň. Úhledné předzahrádky se zeleninou nebo květinami zdobí většinu zdejších stanů. „Kdyby byla šance vycestovat, přijmu to. Kvůli svým dětem. Na Západě bychom neměli obavy z toho, co přijde zítra. Kdyby se pak krize vyřešila, vrátili by nás do Sýrie.“
Na Zajnab je vidět, že možnosti návratu do Sýrie věří čím dál míň. A uvědomuje si, jak se její děti své zemi postupně odcizují: „Děti si určitě zvykají líp než my. Když jsme odešli ze Sýrie, dcera byla dítě. Teď je z ní slečna. Věk, kdy si začala uvědomovat věci kolem sebe, prožila tady, v Libanonu.“
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
