Východní Timor získal před 20 lety nezávislost, dnes usiluje o blahobyt

Tradiční chatrč ve Východním Timoru

Před dvaceti lety umožnila Indonésie hlasovat obyvatelům Východního Timoru o nezávislosti. Pro získání suverenity se v roce 1999 vyslovilo téměř 80 procent jeho obyvatel.

Rakouský deník Wiener Zeitung uvádí, že strastiplnou cestu malého ostrovního státu v jihovýchodní Asii za svobodou nyní střídá touha po blahobytu a hospodářském rozvoji.

Cesta dlouhá 36 kilometrů z pobřeží do vnitrozemí trvá ve Východním Timoru dvě a půl hodiny. V období monzunů se místní silnice mění v blátivou past.

Ve vzdálenějších oblastech od hlavního města Dili je situace ještě horší a vesnice ve vnitrozemí jsou jen stěží dostupné. Po exotické krajině jsou rozesety dřevěné okrouhlé stavby se slaměnými střechami, postavené v tradičním melanéském stylu.

Autor reportáže se ve vesnici Kibra, položené dva tisíce metrů nad mořem, setkal s manželským párem Felisminou a Felisminem. „Máme naději, že díky zemědělské spolupráci se naše životy zlepší,“ říká Felismino, který má v obci hlavní postavení.

Skleník je luxus

Právě nově se rozvíjející spolupráce je pro obyvatele horských oblastí Východního Timoru kvůli klimatickým podmínkám přínosná. „Společně se nám může podařit hospodářskou situaci zvládnout. Postavíme si skleníky,“ popisuje Felismino sny své rodiny.

Skleníky, které místním zemědělcům usnadňují práci a zvedají jejich příjmy, jsou jednoduché stavby z bambusových tyčí. Nicméně průhledné fólie coby jejich krytina představují na zdejší poměry nemalý výdaj.

Všechny rodiny v Kibře žijí z produkce potravin. Některé s trochou štěstí ušetří několik dolarů navíc. V oblasti působí různé mezinárodní organizace pomáhající lidem s kooperací. „Jedna rodina by byla schopna jen stěží financovat stavbu skleníku. Ale ve společenství a v rámci mikroprojektů to možné je,“ vysvětluje Romaldo da Custo, který ve Východním Timoru působí jako rozvojový pomocník.

Například v obci Aileu ze spolupráce profituje 21 účastníků projektu. Všichni zaplatili minimální příspěvky do společné kasy, z níž se financují skleníkové fólie, přírodní hnojiva a jiné komponenty udržitelného hospodářství. S každým navíc vydělaným dolarem prosperuje celá obec. Prakticky celou úrodu za pevně danou částku koupil jeden ze supermarketů v Dili. Brokolice, květák, sladké brambory – všechny produkty si našly svého odběratele.

Všechno to jsou malé krůčky k blahobytu, navíc jsou kvůli zdejší skalnaté a horské krajině finančně a časově náročné. „Jsme šťastní, že se o nás někdo stará a pomáhá nám,“ zdůrazňuje však Tomas da Silva, starosta vesnice Gourema.   

Stopy kolonizátorů

Ve správním městě Maubisse je možné pozorovat stopy minulosti, které ve Východním Timoru zanechali Portugalci. Kolonizátorům nicméně nezáleželo na náboženském vnímání ostrovanů a během stavby paláce v Maubisse strhli zdejší svatyni.

Východní část ostrova Timor, který leží mezi Austrálií a Indonésií se stala lukrativní kolonií. Celá staletí dováželi Portugalci z Východního Timoru do Evropy santalové dřevo a místním lidem vštípili katolictví a portugalštinu.

Až s takzvanou Karafiátovou revolucí v roce 1974, během níž v Portugalsku padl autoritářský režim, se uvolňování poměrů přeneslo také do jeho kolonií. Východotimořané se nicméně tehdy svobody nedočkali, protože v roce 1976 na ostrov vstoupila indonéská armáda. Pro Východní Timor se období pod cizí nadvládou stalo pohromou.

„Během okupace Jakarta do svého správního území neinvestovala ani cent, a když vojáci v roce 1999 odešli, zanechali za sebou zpustošenou zemi,“ stěžuje si da Silva. Není divu, že se po éře krvavě potlačovaných protestů, které si vyžádaly desetitisíce mrtvých, na konci 90. let pro nezávislost na Indonésii vyslovilo téměř 80 procent Východotimořanů.

Po odluce Východního Timoru a Indonésie se rány rychle zhojily. Někdejší okupant je v současnosti významným obchodním partnerem a do Východního Timoru vyváží prakticky vše, samozřejmě za peníze.

Dolar a čtvrt na den

Vláda v Dili svou pozornost postupně namířila na budování soběstačného hospodářství. U pobřeží ostrova se nacházejí naleziště ropy a zemního plynu, které chce stát využít pro svůj rozvoj. Zatím ale nedisponuje potřebným průmyslovým vybavením.

To se odráží také v ulicích metropole. Dili, které má asi 230 tisíc obyvatel, působí jako velká vesnice. Najdeme tady jeden ze dvou poštovních úřadů v zemi a globalizace se tu projevila nanejvýš tak otevřením tří amerických restaurací s rychlým občerstvením, které však většinou zejí prázdnotou.

Největší nebezpečí pro obyvatele přístavního města znamenají soupeřící gangy, které tvoří přistěhovalci ze zbytku země. „Po západu slunce jezdíme raději taxíkem nebo sedíme doma,“ říká Romaldo da Custo. Asi 38 procent obyvatel města žije pod hranicí chudoby. Musí si tedy vystačit nanejvýš s jedním dolarem a 25 centy na den.

Turismus, který má díky nádherné exotické přírodě velký potenciál, brzdí špatná dostupnost Východního Timoru. „Mezinárodní trajekty sem nejezdí a letenky do Dili jsou příliš drahé,“ stěžuje si Gabriel Selesdra z místní centrály turistického ruchu.

Jednou denně se létá do australského Darwinu, dvakrát denně míří skoro prázdná letadla na indonéský ostrov Bali a dvakrát týdně se cestující mohou dopravit do Kupangu v západní části ostrova Timor. Cena letenek se v každém směru pohybuje okolo 250 eur, což je částka představující pět průměrných měsíčních východotimorských platů.

Pro většinu obyvatel Východního Timoru, kteří dvacet let po získání svobody sní o hospodářském rozvoji, je to obrovská suma peněz, konstatuje závěrem rakouský deník Wiener Zeitung.