Vtipnější vyhrává

V tomto cyklu komentářů již byly podrobeny zevrubnému rozboru nejrůznější charakteristiky kandidátů: jejich etnický původ, vztah k náboženství, poměr pohlaví v pelotonu, dokonce stravovací a stolovací návyky. Je načase zmínit se i o tom, jakou roli v sebeprezentaci uchazečů hraje humor. Úspěšnost politika je totiž značně odvislá od jeho veřejného obrazu. Proto takovou roli ve volbách hrají imagemakeři - odborníci na vytváření veřejného obrazu. Program sem, program tam, ale voliči vnímají kandidáta především jako lidskou bytost, nikoli jako snůšku politických dogmat. A lidem se líbí především ti, kteří nás umějí udržet v dobrém rozmaru, byť by společnost procházela obtížnými časy.

Pozitivní založení a humorný nadhled je u amerických prezidentů takřka povinností a povahovým předpokladem k výkonu povolání. Abraham Lincoln vždy slul pohotovým a vtipným polemistou. V předvolebních debatách z roku 1858 jeho odpůrce Stephen Douglas ho označil za politika dvojí tváře. "Klidně vám jednu propůjčím," odvětil Lincoln. "Myslíte si, že kdybych měl nějakou jinou, tak bych nosil zrovna tuhle tvář?" Vtipné poznámky sloužily Lincolnovi nejen jako nástroj v souboji s protivníky, ale také jako prostředek k uchování vlastní psychické rovnováhy. "Dávno bych umřel, kdybych se tomu neuměl zasmát," říkával velký Emancipátor. Humor mu pomohl nejen ke zvolení, ale také k pevnému vedení země v dobách její nejtěžší historické krize.

Vtipné střevo a nezkrotný optimismus Franklina D. Roosevelta zase pomohly Americe překonat Velkou depresi, zatímco věčná ustaranost Jimmiho Cartera brala Američanům chuť bojovat s recesí. Ve volbách Američané vždy dávali přednost těm z kandidátů, kteří osvědčili smysl pro humor: Reaganovi před Carterem i Walterem Mondalem, Georgi Bushovi staršímu před Michaelem Dukakisem, Clintonovi před Bushem otcem a pak i před Bobem Dolem, Bushovi mladšímu před Al Gorem a pak i před Johnem Kerrym. Není divu, že již John F. Kennedy tvrdě žádal od svých speechwriterů aspoň jeden povedený fór v každém projevu. Dnešní kandidáti podle převážejícího mínění vypadají zatím poněkud nehumorně. Zvířecí vážnost newyorkské senátorky Hillary Clintonové jí už zajistila pověst bezcitného studeného čumáku. V New Hampshiru sice vymáčkla z oka slzu rozrušeného dojetí, a tím obměkčila srdce stranických citlivek, ale vtipný nadhled jí stále schází. Senátor z Illinois Barack Obama sice hýří rezolutním optimismem, leč nenadlehčená serióznost snižuje jeho přitažlivost. Když v listopadu ve večerním televizním programu Saturday Night Life zahrál sám sebe, nikoho nerozesmál. Na republikánské straně bývalý guvernér Mitt Romney vystupuje jako úspěšný podnikatel, který neumí odlišit vážné úmysly od nudy. Senátor John McCain z Arizony si hraje na rozhněvaného starého muže a jeho vtipnost bývá břitká, ale nikdy nepůsobí dobrotivě. Rudolph Guilliani přezdívaný "starosta Ameriky" někdy propukne ve smích, jenže jak se propadá v pelotonu, začíná jeho kampaň nabývat na vážnosti. Pouze Mike Huckabee z Arkansasu hýří šarmem a vtipem, což se mu vyplatilo zkraje kampaně. Jeho televizní vystoupení v pořadech známých moderátorů mu vynesla pověst nejlíbivějšího kandidáta.

Co způsobilo neobvyklou vážnost těchto voleb? Hluboké příkopy, jež rozdělily americkou společnost v posledních letech, jako by vypudily z politiky veškerou legraci. O válce v Iráku se špatně vtipkuje. Sociální problémy se odbudou jednou větou a sotva někoho inspirují k vtipným poznámkám. Z rasových rozdílností vůbec není radno tropit si žerty. Zbývá ekonomika, a to je pro dobré anekdoty pole nezorané. Američané totiž milují vtipy o penězích. Poslyšte, jak John Kennedy již v roce 1960 glosoval výsledky ekonomické politiky prezidenta Eisenhowera. Žádné zlostné nálepky o spálené zemi, či vytunelovaném hospodářství, žádné třídní kletby na adresu vlády zlodějů a tunelářů, ale takto: "Když slyším, jak se Bílý dům snaží nalézt světlé stránky v našem hospodářském vývoji, vždycky mi to připomene poldu, který se sklání nad mrtvolou v parčíku a radostně zvolá: "Dvě, tři rány na jeho těle jsou sice smrtelné, ale ty ostatní vůbec nevypadají zle."

Ve volební kampani roku 1980 Ronald Reagan vyvolal doslova výbuch smíchu a všeobecný obdiv, když významně konstatoval: "Recese je, když váš soused ztratí práci. Krize je, když ztratíte práci vy. A hospodářská obnova - to je, když ztratí práci Jimmy Carter." V kampani rolu 1992 Bill Clinton zabodoval ve státě Georgia, když poznamenal, že svěřit ekonomiku do rukou George Bushe by bylo jako "zaměstnat generála Shermana jako velitele hasičského sboru." Tyto volby jsou údajně o změně. V posledních osmi letech Američanům moc do smíchu nebylo a přáli by si změnu především změnu v tomto smyslu. Kandidát, který ukáže zdravý smysl pro nenucený humor, může počítat se solidní podporou voličů. Otec Johna Kennedyho Joseph ho nabádal před volbami v roce 1960: "Jen se srdečně zasměj. A usmívej se, i když dostáváš rány." Již 5. února poznáme, kdo z uchazečů o Bílý dům ovládá toto umění nejlépe.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .