Voyager opustil ochranný deštník Slunce

V polovině září přinesly snad všechny sdělovací prostředky zprávu o tom, že sonda Voyager 1 opustila Sluneční soustavu. Je to ale tak velké zjednodušení toho, co se ve skutečnosti stalo, až to vlastně není pravda.

Kde končí Sluneční soustava?
To je v tomto případě klíčová otázka. Společným jmenovatelem při hledání odpovědi je jediné těleso – Slunce. Je naprostou dominantou Sluneční soustavy a právě ono svými vlastnostmi udává hranice. Je v něm soustředěno 99 % hmotnosti celé planetární soustavy, takže je jasné, že všechna tělesa se pohybují v jeho silném gravitačním poli. To sahá opravdu daleko, a kdyby Slunce bylo jediným objektem celého vesmíru, bylo by jeho gravitační působení nekonečné. Jenomže Slunce je obklopeno dalšími hvězdami, jen v naší Galaxii jich je zhruba 200 miliard.

Hranice gravitace
Z hlediska gravitačního působení je hranice Sluneční soustavy tam, kde je nějaké těleso přitahováno víc naším Sluncem, než jinou blízkou hvězdou. Tato hranice jistě nebude mít tvar obří koule, protože v různých směrech jsou od nás hvězdy různě daleko. Nejbližší hvězda je v souhvězdí Kentaura a světlo k ní letí přes 4 roky. Pro jednoduchost předpokládejme, že je stejně těžká, jako Slunce, pak by hranice mezi sférami vlivu obou hvězd ležela přesně v polovině. Sondě Voyager 1 by to trvalo desítky tisíc let tam dolétnout. Na novinový článek oznamující tuto událost si tedy musíme skutečně dlouho počkat.

Schema Sluneční soustavy až po nejbližší hvězdy a Voyager 1|foto: NASA

Hranice magnetismu
Kde se tedy sonda Voyager 1 ocitla, že to vyvolalo takový zájem? Na hranici, kde končí sféra magnetického vlivu Slunce a začíná sféra vlivu okolních hvězd. Slunce je jako každá hvězda v podstatě obřím kosmickým magnetem. Z jeho povrchu navíc vylétá obrovské množství nabitých částic, které velkou rychlostí odlétají do vesmíru. Existence obřího slunečního magnetického pole má skvělý důsledek pro život na Zemi – chrání nás před částicemi z vesmíru. Magnetický sluneční deštník nepustí většinu nabitých částic dovnitř. Sonda Voyager 1 díky svému detektoru celou cestu počty částic měří a už několikrát došlo k prudkému nárůstu ve prospěch částic z venkovního vesmíru. Proto už jsme několikrát poplach s názvem „Voyager opustil Sluneční soustavu“ slyšeli. NASA ale tvrdí, že tentokrát je tomu skutečně tak. Magnetický ochranný deštník končící tzv. heliopauzou nemá ostrou hranici a sondě trvalo několik let, než proletěla hraničním pásmem.

Pouť sond Voyager
Jedno z největších dobrodružství kosmonautiky a výzkumu Sluneční soustavy začalo roku 1977 vypuštěním dvojice amerických sond Voyager. Jejich cílem byly již dříve zkoumané planety Jupiter se Saturnem a poprvé také další dvě plynné planety Uran a Neptun. NASA využila výhodného postavení planet pro takovou cestu, další podobná konstelace měla nastat až za dlouhých 176 let. Obě sondy prozkoumaly Jupiter a Saturn pak se jejich cesty rozdělily. Voyager 1 se po průzkumu Saturnu vydal směrem ven ze Sluneční soustavy, jeho identické dvojče zamířilo k Uranu a Neptunu.

Sonda Voyager|foto: NASA

Stále dál a dál
Sondy Voyager se neustále vzdalují od Slunce a budou v tom pokračovat i nadále, protože mají vyšší rychlost, než je potřeba k úniku z gravitačního pole Slunce. Předpokládá se, že v roce 2020 budou energetické zdroje sond natolik vyčerpané a slabé, že již nebude fungovat žádný palubní přístroj, sondy budou označeny za "mrtvé" a jejich mise formálně ukončeny. Pak už nebude mít lidstvo žádné informace o tom, co se se sondami děje nebo jakým prostředím prolétají. Pokud popustíme uzdu své fantazii a připustíme, že některou ze sond třeba najde nějaká vyspělá civilizace, sonda jí pomůže, aby nás našla. Obsahuje totiž speciální gramofonovou desku v obalu z izotopu uranu 238. Schránka tak funguje jako časová značka a jde podle ní určit, kdy byla sonda vypuštěna. Na povrchu je navíc zobrazen návod na sestavení fonografu nutného k přehrání desky i mapka Sluneční soustavy s vyznačením Země.