Volební pat je projevem všeobecné stagnace

O vládě asi také nakonec rozhodne nějaká nahodilost. Kdo jsou s takovou vyhlídkou nespokojeni, mluví o potřebě změnit volební zákon. Z jiné volební aritmetiky mají vzejít použitelnější čísla.

Na první pohled to není špatný nápad. Jenže současný pat je důsledkem právě takové změny pravidel, která měla umožnit pohodlnější nakládání s volebními výsledky. Kdyby zůstalo při starém, měli bychom dnes poměr nikoli 100 ku 100, ale 104 k 96. Co když zavedeme nová pravidla a příští výsledek bude zase (třeba nějak jinak) obtížně použitelný? Má snad platit pro každé volby jiný zákon? Jak to ale zařídit, když se nesnáze s přepočtem ukážou až po nich?

Volby zjišťují výslednici vůlí jednotlivých voličů, artikulovaných nabídkami politických stran. Výslednici, která je pro politiky signálem. Není výslednicí, signálem, tentokrát právě ten povolební pat? Jak ho dešifrovat? Nelze mu rozumět jako sdělení, že naše společnost jako celek je nerozhodná, zemdlená - a že o žádné zásadní změny nestojí?

Řeknu to jinak. O motivaci většiny voličů se zasloužila volební kampaň, její mediální aranžmá a nálada jím vyvolaná. Samy politické strany svým každodenním působením nejsou schopny mobilizovat vůli veřejnosti, a ta jim proto ve volbách použitelné sdělení nedá, protože sama politickou vůli nemá. My občané sice máme různá přání. Ale jen přání, vzájemně se neutralizující a sama o sobě, bez politické vůle, nesplnitelná.

Taková věc se dokazuje těžko. Vezmeme-li si ale na mušku samotné strany, je jejich stagnace viditelnější. Nemám na mysli jejich rétoriku, slova, gesta, pózy, ale to, že v nich samotných se dohromady nic neděje. ČSSD ponechává vše na svém předsedovi. Do KSČM není moc vidět, ale kdyby se tam něco dělo, vidět by to bylo. Jedinou známkou vnitřního života ODS je málo srozumitelná aféra její obvodní organizace v Praze 5. Lidovce by měly volební výsledky zvláště varovat, ale ani u nich se nic neděje.

Potřebu změn, tedy i politického pohybu, si teoreticky uvědomuje kdekdo. Ta se ale do praxe nepromítá. Např. zdravotnictví. Jeho reforma je nezbytná, jinak resort zkolabuje. Pokus o jeho proměnu vedl k mobilizaci agresivit, která skončila - patem. Podobně jako volby.

Uvažme tedy: veřejnost je politikou otrávená, zaujímá k ní divácký postoj a politiky nijak nemotivuje. Nepočetné politické strany, vnitřně nehybné, veřejnost neinspirují, spíše odrazují, neboť pečují pouze o své pozice v ekonomice a administrativě. Koho volit, je-li absence skutečné vůle všeobecná? Je to vlastně jedno, jako když házíte korunou: padne panna, padne orel, výsledný poměr je vždycky nějak fifty-fifty. - Na tom nic nemění fakt, že v řadě zemí je to podobné, protože jde o krizi celé západní civilizace. Ta se obává nejisté budoucnosti, ale je bezradná, protože nikdo nechce nic měnit. Jako u nás.

Sebedůmyslnější volební zákon všeobecnou stagnaci nerozhýbe. Jak se tedy vymanit z té letargie? Asi by se měly probudit politické strany. Zevnitř. Tak, aby si zjednaly ztracenou důvěru veřejnosti, a tím ji také probudily. Prostřednictvím médií, bohužel nelze jinak. - Je to utopie? Doufání v zázrak?

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci http://www.rozhlas.cz/cro6/audio/ Radio na přání