Volby v Kurdistánu

Kurdistán totiž už od roku 1991 po první porážce Saddáma Husejna požíval určitou ochranu ze strany Spojených států, a během osmnácti let vybudoval vlastní politické a správní instituce. Po definitivním odstranění iráckého diktátora před šesti lety tak byl severovýchod Iráku mnohem lépe připraven na svobodu než zbytek země. A tak zatímco se střed a jih bývalého Saddámova impéria zmítal v náboženských a politických násilnostech, kurdská autonomie se rozvíjela poměrně klidně a v jinde nevídaném bezpečí. To samozřejmě kontrastovalo i se situací ostatních Kurdů, zejména těch, kteří žijí na tureckém území, a jsou pod neustálým politickým dozorem a vojenským tlakem turecké armády.

To však neznamená, že kurská irácká demokracie je dokonalá. Objevily se například výhrady proti technickému zabezpečení hlasování, jako byla chybějící jména na seznamech voličů. Objevila se i tvrzení o zastrašování voličů i úředníků a také se mluvilo o různých podvodech. Tyto výhrady vyjadřovaly zejména opoziční strany, které, byť oficiální výsledky nejsou ještě známy, volební boj prohrály. Stály totiž proti spojenectví dvou hlavních iráckých kurdských stran, jež sice spolu dříve měly spory, nyní ale spolupracují a zajišťují si tím rozhodující slovo v kurských záležitostech. Jde o Vlastenecký svaz Kurdistánu, a Demokratickou stranu Kurdistánu, z jejíchž řad pochází i Džalál Talabání, současný irácký prezident. Toto zablokování normálního demokratického provozu je zřejmě zásadnějším narušením spravedlivosti voleb než údajné volební podvody.

S tím se pokusily něco udělat jiné dvě organizace, strana "Změna", a strana "Reformy a služby". Poukazují na to, že irácký Kurdistán je totiž postižen velkou korupcí vládních úřadů a také omezováním svobody projevu, zejména kritiky vlády. Tentokrát se jim však nepodařilo uspět, jak se alespoň zdá podle předběžných odhadů, a to navzdory všeobecné nespokojenosti s nepotismem a korupcí. O té v Kurdistánu obíhají nejen legendy, ale i vtipy. Například ten, podle kterého kurdský politik navštíví známého v cizině, a je unesen luxusem, v němž jeho přítel žije. Ten vysvětluje: vidíš támhleten most? Měl stát dvě stě milionů dolarů, já ho postavil za sto, a zbytek si nechal. Když za čas přijede tento cizinec navštívit kurdského kolegu, je jeho bohatstvím zcela šokován. Kurd vysvětluje: Vidíš támhleten most za dvě-stě milionů? Ne?!, odpoví překvapený host. Právě! - vysvětlí jeho kurdský hostitel.

Mnozí Kurdové ze severu Iráku jsou skutečně nespokojení s úplatkářstvím, ale také s tím, že se nezvedá dostatečně rychle jejich životní úroveň. Právě na severu Iráku je velká část zásob irácké ropy. Kurdové byli ochotni vzdát se naděje na úplné osamostatnění, ale očekávali za to příslušný podíl na nerostném bohatství země. S tím zatím nejsou spokojeni. Celá záležitost je o to nebezpečnější, že velká část těchto území se vůbec nestala součástí kurdské autonomie, jde zejména o město Kirkúk a jeho okolí, kde leží 40 procent iráckých zásob ropy. Už za Saddáma Husejna sem byli uměle přistěhováni Arabové z jižnějších částí země a podíl nearabských Kurdů se tím snížil. Dnes tedy Kirkúk Kurdové vůbec nespravují a otázka jeho dalšího osudu se stala důležitou součástí kampaně.

Například dosavadní prezident kurské autonomie Masúd Barzání postavil na připojení Kirkúku ke Kurdistánu svou kampaň a doslova prohlásil, že v této otázce není ochoten ustoupit. To je samozřejmě potenciálně velmi nebezpečná situace, protože v posledních měsících se etnické napětí mezi Kurdy, Araby a Turkmeny žijícími v Kirkúku značně zvýšilo a už několikrát se přelilo v násilnosti a teroristické útoky. Kdo by chtěl zažehnout novou občanskou válku v Iráku, měl by právě zde ideální příležitost. Krom toho ani centrální irácká vláda by nebyla ráda, kdyby přišla o Kirkúk, tedy slepici, která snáší zlatá vejce, a do oblastí, které ovládaly kurdské jednotky poslala armádu, která patrolovala v ulicích města.

Nyní už nikdo neočekává, že bagdádská vláda například část Arabů nastěhovaných do Kirkúku zase vystěhuje, aby Kurdům vyhověla. V Kurdistánu samotném proto mohou růst separatistické tendence, protože Kurdové budou zklamaní přístupem ústřední vlády. Od vyhlášení samostatnosti je zatím odrazovali hlavně Američané. Právě Americe iráčtí Kurdové vděčí za ochranu před Saddámem a částečně i za poklidný vývoj posledních let, takže tato oblast patří určitě k nej-proameričtěji naladěným společnostem v muslimském světě - asi podobně jako je tomu v Kosovu. Vděk Američanům ani ochota ustupovat nemusejí trvat věčně.

Vraťme se však ještě k samotným volbám. Ty proběhly poklidně a bez jakýchkoli závažných násilností. Nyní se bude možná až do středy čekat na definitivní výsledky. Výše zmíněná strana Změna tvrdí, že získala kolem třiceti křesel, tedy podstatný podíl ve sto-jedenácti-členném parlamentu. To samo o sobě nestačí k tomu, aby sestavila vládu, ale přece jen to svědčí o tom, že irácký Kurdistán má k demokracii blíže než většina zemí regionu. Svědčí to ovšem také o tom, že mnozí Kurdové nejsou se současným stavem zcela spokojeni, a dali to jasně najevo. Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .