Vojenské ambice Číny

Zpráva dospívá k závěru, že vojenské schopnosti Číny se prudce zvyšují také díky intenzivním kontaktům s Izraelem. Židovský stát je teď pro Čínu druhým největším dodavatelem vojenské techniky. První příčka - stejně jako v minulosti - patří Rusku. Ve srovnání s 90. lety ale současné zbrojní dodávky z Ruska do Číny vykazují "alarmující nárůst smrtící síly a rafinovanosti". Zpráva také poukazuje na možnost zrušení zbrojního embarga vůči Číně ze strany Evropské unie, jak o to usilují některé její členské země.

Ještě o něco varovněji ale vyznívá jiné zjištění téže komise. Podle ní Peking dodává Iránu nukleární technologie výměnou za dodávky ropy. Další z hlediska zbraní hromadného ničení krajně problematická země, Severní Korea, prý může využívat čínská letiště, přístavy a železnice k obchodu s raketami a dalšími druhy zbraní. Oba závěry by neměly být brány na lehkou váhu. Zpochybňují totiž kvalitu vztahů mezi Spojenými státy a jejich spojenci a obviňují Čínu ze dvojích standardů na poli nešíření zbraní hromadného ničení.

Nejmenším problémem jsou zbrojní kontakty mezi Čínou a Izraelem. Izrael už v roce 2003 Washington ujistil, že nebude Pekingu prodávat věci, které by mohly pro Spojené státy představovat bezpečnostní hrozbu. Židovský stát je ostatně každoročně příjemcem americké pomoci, včetně moderních technologií, v hodnotě 3 miliard dolarů. V roce 2000 pod americkým tlakem Izrael upustil od obchodu za jednu miliardu dolarů. Čína tehdy měla zájem o čtyři letouny typu Phalcon, což je obdoba amerických letadel vybavených systémem včasné výstrahy AWACS.

Podstatně složitější a potenciálně mnohem nebezpečnější je pokračování kontaktů mezi Čínou, Íránem a Severní Koreou. Podobně jako v případě zbrojích dodávek z Ruska i v tomto případě komise srovnává současnou situaci se stavem v poslední dekádě uplynulého století. Dochází přitom k závěru, že zbrojní vývoz z Číny přerostl z prodeje kompletních raketových systémů do exportu nukleárních, chemických a raketových technologií, které mohou být použity jak k civilním, tak k vojenským účelům. Intenzita obchodu s technologiemi dvojího užití je podle autorů zprávy varující.

Za ochotou Pekingu obchodovat se státy, které jsou podezírány z vývoje zbraní hromadného ničení, se podle komise skrývají především energetické potřeby nejlidnatější a prudce se rozvíjející země světa. V případě Íránu to platí beze zbytku. Totéž už ale samozřejmě nelze říci o Severní Koreji. Paradoxní je, že v případě tohoto státu je Čína jednou ze šesti zemí, které hledají cestu, jak vyřešit už bezmála dva roky trvající krizi kolem severokorejského jaderného programu.

Sehraje Čína roli klíčového zprostředkovatele dohody, která tuto krizi nakonec umožní ukončit, nebo mají Spojené státy - i ve světle zprávy kongresové komise - být vůči Pekingu mnohem obezřetnější než dosud? Odpovědi se zřejmě nedočkáme dřív, než po listopadových prezidentských volbách ve Spojených státech. Pokud má dojít v politice Spojených států vůči Číně ke změnám, pak budou součástí dlouhodobější strategie nové nebo staronové administrativy.