Voják, který se vrátí ze zahraniční mise, je jako cizinec ve vlastní zemi, říká válečný veterán

01091189.jpeg

Před rokem zaútočil sebevražedný útočník poblíž základny Bagrám v Afghánistánu na české vojáky. Čtyři z nich zemřeli na místě, pátý zraněním podlehl několik dní po převozu do České republiky.

Památku padlých vojáků připomněli pietní akty u jejich domovských armádních praporů i na samotné základně v Bagrámu.

Veřejný vzpomínkový ceremoniál uspořádala také armáda v Praze.

Jak stát pečuje o bývalé vojáky a válečné veterány?

„Od roku 2003 je speciální zákon o válečných veteránech, kdy už se ministerstvo obrany začalo věnovat válečným veteránům. Problém je, že za 25 let padlo v misích 25 vojáků a máme přes 60 zraněných, pozůstalé a příbuzné a o ně nikdo moc nepečuje. Vojáci, kteří se dostanou na okraj společnosti, skončí jako bezdomovci nebo páchají sebevraždy. Je asi ještě dost práce, kterou by mohl stát pro ně udělat,“ odpovídá nadrotmistr Jaroslav Dolejška, který se účastnil misí SFOR v Bosně a Hercegovině a KFOR v Kosovu.

Podle Dolejšky záleží na tom, kdy se vojáci z misí vrátili. Pokud tomu bylo v 90. letech, stát o ně nepečoval.

„Když se dnes voják vrátí z mise, má nárok na dvoutýdenní preventivní rehabilitaci, ale pak už si to řeší sám se sebou. Pokud začne uvádět, že má nějaké problémy, které se časem mohou objevit, je to další důvod pro to, aby mu nebyl prodloužen služební závazek, a tím pádem přijde o práci a musí si hledat místo v civilním prostředí, které nezná a de facto je cizinec ve vlastní zemi,“ myslí si nadrotmistr.

A jaký problém měl on sám, když se vrátil domů? Jak říká, snažit se žít normálně: „Chodit do obchodu, vyplňovat složenky, snažit se mluvit s lidmi, s kterými nemusím...“

Jaroslav Dolejška připouští, že největší roli hraje rodina. Jedním dechem ale dodává, že některá manželství kvůli odloučení končí rozvodem.