Vládní rošáda

A i to je tak trochu otázka, protože vzhledem k agendě spojené s českým předsednictvím Rady Evropské unie budou ministři v netypické situaci. Tak či tak, uvažovat ale nad tím, proč vůbec k rekonstrukci vlády došlo a jaké jsou výhledy oné čtveřice, lze jistě už dnes.

Že nejspíš k obměně ve vládě dojde, se dalo předpokládat hned po té, co koaliční strany neuspěly v krajských volbách, natož když se pak prohra především ODS prohloubila po druhém kole voleb do třetiny senátu. I kdyby k tomu nedošlo, po přibližně dvou letech od získání důvěry sněmovny by nějaká vládní rošáda stejně byla na místě, už coby gesto sebereflexe. Před premiérem byl ale nejprve úkol obhájit otřesenou pozici v čele své strany. To se Topolánkovi se na kongresu občanských demokratů sice podařilo, ale o změnách ve vládě se hovořilo jen mlhavě. Topolánek ji sliboval a zase znovu odkládal, přičemž se vždy mohl odvolat na koaliční partnery, bez jejichž souhlasu by mohl konat jen pokud jde o ministry vlastní strany. Když už takřka všichni nad věcí mávli rukou a opozice si z ní jen střílela, rekonstrukce náhle přišla a přinesla dokonce - s nadsázkou můžeme říct coby bonus - odchod lidoveckého šéfa Jiřího Čunka, jehož se neúspěšně pokoušel premiér zbavit dlouhou dobu. Právě jeho demise nadto umožnila změny ve vládě vůbec provést. Protože v jednom okamžiku to vzhledem k boji kdo s koho mezi Čunkem a spolustranickým ministrem financí Miroslavem Kalouskem vypadalo, že lidovci od změn zcela ustoupí a ty se tedy nejdříve odehrají až po ukončení evropského předsednictví. Topolánek, o němž se s oblibou říkává, že je jakýmsi dítětem štěstěny, mohl tedy slib dodržet a Čunkův odchod dodal jinak dost nevyznaným změnám přece jen trochu lesku. Aby se ale rošáda zaskvěla významněji, musel by do kabinetu přibýt ještě další člověk do nově zřízeného ekonomického křesla. Vzhledem k dopadům světové finanční krize by respektovaný národohospodářský expert ve vládě mohl působit velmi dobře. Ale všichni oslovení po určitém rozvažování nabídku nepřijali, a jelikož premiér patrně chtěl jen výraznou osobnost, plán vzal za své. Možná i proto, že šéf financí Kalousek o silnější konkurenci v kabinetu příliš nestál.

Když pomineme nástup Daniely Filipiové na ministerstvo zdravotnictví, čemuž se věnujeme důkladně v jiném příspěvku a dodejme zde jen, že pád poměrně statečného reformisty Tomáše Julínka asi část voličstva potěšil, pak těžko říci, co vlastně lze na margo ostatních přesunů poznamenat. Pro leckoho je například Petr Bendl coby náhrada za Aleše Řebíčka v resortu dopravy spíš odměnou za to, že se před kongresem ODS odvrátil od Topolánkova rivala Pavla Béma. A poznamenejme, že Řebíček měl stále matnější pozici uvnitř strany a Topolánek jej jako svého přítele zřejmě musel chtěj nechtěj obětovat.

Lidovec Cyril Svoboda, doposud ministr bez portfeje, povede ministerstvo pro místní rozvoj. To podle mnohých, včetně premiéra, vedl Čunek vysloveně špatně. Ale Svoboda za ním doposud vždy stál a nezdá se tedy pravděpodobné, že by se úřadu ujal s vizí převratných změn. Bude se ale muset v každém případě aspoň snažit uvést v chod údajně značně zanedbaný systém monitoru evropských dotací. Svoboda je typem spíše šedivého úředníka, ale ministerstev vedl už několik a zkušenosti mu tedy neschází.

Co si Zelení slibují od Michaela Kocába namísto Džamily Stehlíkové v oblasti lidských práv není příliš jasné - snad že je trochu zviditelní. Kocáb, kterého směrem do exekutivy možná pošťuchuje Václav Havel by měl získat více důvěry romských organizací než jeho předchůdkyně a jistě se bude hlasitě ozývat proti projevům rasismu. Ale především romská otázka je tak složitá a její řešení v nedohlednu, že ministr těžko může očekávat nějaké hmatatelné výsledky. Ale přijde-li aspoň s nějakými seriózními koncepty, pak nakonec za sebou dojem zanechá.

Nu a pak už zbývá jen činnost šéfa legislativní rady, nyní tedy Pavla Svobody, jíž ale mohou posoudit zřejmě zase jen právníci. A dodat, že určitý zástupný význam má, když se ministryně obrany Vlasta Parkanová stává po Čunkovi čerstvě vicepremiérkou - a tedy prvou ženou v této vlastně symbolické funkci.

Obecně lze opakovat, že změny ve vládě jsou v zásadě malé (pouze odchody Čunka i Julínka je poněkud zvětšují), a že vzhledem k unijnímu předsednictví noví ministři těžko budou činit zázraky. To opozice dobře ví a tak se bude celé rošádě spíš pošklebovat a opakovat, že nemá žádný smysl. A také třeba žádat, aby staronová vláda znovu požádala sněmovnu o důvěru. K tomu ale Topolánka jistě ČSSD nemůže přimět. A jelikož je dnes poměr sil mezi koalicí a opozicí v dolní komoře po různých rebelských odchodech z frakcí značně nepřehledný, nelze ani odhadnout, zda Jiří Paroubek má vůbec dost sil vládu svrhnout. Někdy to vypadá že ano, jindy zase že ne. Co je ovšem podstatné- rebelové sice třeba kabinet nepoloží, ale budou mu nadále svazovat ruce v případném reformním úsilí. V důsledku čehož si člověk může říkat, zda tedy k nějakým změnám vůbec mělo vůbec docházet.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .