Vládní daňové rabování po povodni

Znamená to, že vláda by se neměla ohánět takovouto sumou, protože ze státního rozpočtu se celá stejně hradit nebude.

Část pokryje pomoc z Evropské unie, nepatrný zlomek se zaplatí z humanitárních sbírek, na jejichž konta dobrovolně posílají peníze desetitisíce lidí. Něco vynesou charitativní akce. No a v neposlední řadě některé škody uhradí pojišťovny. Přesto následky povodní zůstanou také na bedrech konkrétních postižených firem a občanů. To všechno je dobré připomenout při diskusích o zvyšování nebo zavádění daní, které by měly pomoci České republice při vzpamatování se z následků velké vody.

Například na první pohled rozumné zavedení celoplošné jednorázové povodňové daně, dostává v těchto souvislostech jiný rozměr. Při představě, že povodeň vzala člověku veškerý majetek a že bude muset platit ještě mimořádnou daň, se jeví naprosto absurdní. A to přesto, že lidé v zaplavených oblastech by se měli dostat ke zvýhodněným úvěrům či k pomoci ve výši několika desítek tisíc korun.

Stejně amorální se jeví úvahy o zavedení tzv. milionářské daně. Tedy ke zvýšení sazby u osob s příjmy nad 900 000 korun ročně. Ve společnosti desítky let vychovávané k rovnostářství a k myšlení ve stylu, že téměř každý bohatý člověk je podvodník a zloděj, se nelze divit tomu, že veřejné mínění je příznivě nakloněno heslu ? ať platí bohatí. Ti už však platí.

Protože daně z příjmů jsou už nyní odstupňovány podle výše výdělku. Navíc propočty dokazují, že by se na takovémto způsobu zdanění teoreticky získala zhruba miliarda korun. Ta by do státního rozpočtu mohla dorazit až příští rok, tedy více než půl roku po ničivé povodni.

Lze také počítat s tím, že by si někteří poplatníci zařídili, aby do této kategorie nespadali, takže by plánované příjmy mohly být ještě nižší. I kdyby však do státní pokladny dorazila miliarda, je to ve srovnání se zhruba 700 miliardovým státním rozpočtem méně než jedno procento. Takže v tomto případě jde spíše o populistické gesto.

Nemělo by se zapomínat ani na to, že by takováto daň mohla postihnout oběti záplav. Při nich nedošlo ke zničení pouze soukromého majetku, ale také mnoha podniků a živností. Až při likvidaci škod někteří podnikatelé zjistili, že je pojišťovny nedostatečně informovaly o pojistném krytí. To se v konkrétních případech nemusí stahovat na povodeň. Přitom stačilo zaplatit o pár tisíc korun na pojistném navíc, což by většině postižených podnikatelů nedělalo žádný problém. Takto mohou pouze sečíst škody, počítat s tím, že jim je nikdo neuhradí a buďto zkrachovat a skončit na úřadu práce, nebo začít znovu.

Pokud se dokáží rychle postavit na nohy a budou prosperovat, mohou za svoji snahu a mimořádný výkon zaplatit znovu. Tentokrát ve formě tzv. milionářské daně.

Právě tyto příklady dokazují, že dosavadní úvahy o zvyšování daní nejsou příliš promyšlené a že nemusí být vedeny upřímnou snahou získat peníze pouze na obnovení povodněmi poškozené země. Může jít o skryté zvyšování daňového zatížení občanů a to na několik let. Lidem by pak mohly po záplavách zůstat nejenom děsivé vzpomínky, ale také méně peněz v kapse.

Přitom škody o kterých se v souvislosti s velkou vodou mluví, by měly maximálně odpovídat sumě, kterou byla vláda ochotna vydat za nákup nových stíhaček. A ty chtěla opatřit jinak než zvýšením daní. Také u povodňových škod by se peníze daly získat jiným způsobem. Například vydáním zvláštní série povodňových dluhopisů, nebo různými pobídkami, které by zvýšily výkon ekonomiky a přinesly by do státní pokladny miliardové zisky. Nemluvě o výnosech z privatizace státních podniků či o důsledné reformě státních výdajů včetně redukce nabubřelého úřednického aparátu.

Takže záplavy patrně slouží pouze jako záminka k tomu, aby stát získal od občanů víc peněz. Proto jsou podobné nedomyšlené úvahy o zvyšování daní kvůli povodním v konfrontaci s konkrétními osudy srovnatelné s chováním lidí, kteří se dopouštěli rabování.

28. srpna 2002

rse@rozhlas.cz