Vládní a jaderná koalice

Součástí Topolánkova kabinetu jsou zelení. Pro ně je jedním ze stěžejních bodů výrazné omezování jaderné energetiky. Není proto divu, že takovýto bod je součástí vládního programového prohlášení. Což mimo jiné znamená, že kabinet by bez souhlasu zelených neměl tento bod otevírat. Na vládní úrovni lze dodržení takovéhoto slibu svým způsobem bez problémů ohlídat. Naopak ve sněmovně nelze vyloučit, že by s rozvojem jaderné energetiky poslanci souhlasili. Pro by patrně byli sociální demokraté, podle všeho by podobný postoj zaujali komunisté. Když se k tomu přidá přeběhlík Melčák a platforma v ODS kolem Vlastimila Tlustého, byl by úspěch rozvoje jaderné energetiky prakticky zaručen.

V praxi by se to nejspíš projevilo tím, že by se rozběhla dostavba dvou bloků jaderné elektrárny v Temelíně. Možná, že by došlo i k prolomení limitů na těžbu uhlí. Právě přesun kompetencí v energetické politice z beder státu na sněmovnu by byl onou ranou, která by mohla zabít hned několik pomyslných much. První z nich by byla koalice. Zelení by jen těžko rozdýchali, že došlo k porušení dohody, která je nedílnou součástí programového prohlášení vlády. Pak by nemohlo následovat nic jiného, než pád Topolánkova kabinetu.

Druhou mouchu by představoval šéf ODS Topolánek. S přičiněním i některých stranických kolegů by se mu rozpadl pracně tvořený koaliční projekt. Tento neúspěch by patrně odstartoval rebelii uvnitř Občanské demokratické strany, která by mohla vyústit ve změnu stranického vedení. Nebylo by potom překvapení, kdyby následovala nějaká forma spolupráce občanských a sociálních demokratů na vládní úrovni. Další pomyslnou mouchou, která by byla sprovozena ze světa, by bylo odstranění překážek bránících prosazení se energetické lobby. Ta je velmi silná a má své příznivce v řadách obou nejsilnějších stran. Například dostavba Temelína by spolkla miliardy korun. Z nich by měli užitek i nejrůznější firmy podílející se na stavbě elektrárenského kolosu. A opět by nešlo o nějaké drobné, ale o minimálně desítky až stovky milionů. Navíc zkušenosti s dosavadním budováním Temelína varují, že by náklady na stavbu mohly s postupem doby růst a že by se s penězi nemuselo zdaleka zacházet pouze hospodárně a průhledně.

Když se to dá všechno dohromady, neubrání se pozorovatel dojmu, že hlavní motivací snahy o přesun kompetencí v energetické oblasti ze státu na parlament jsou zmiňované politické a lobbyistické hrátky. Takovýto obrázek přitom nemusí vůbec souviset s tím, zda je člověk zrovna příznivcem či naopak odpůrcem jaderných elektráren.

Každému soudnému jedinci musí být jasné, že by se měla vést seriózní debata o energetické koncepci státu, o rostoucí spotřebě elektřiny i o způsobu, jak v budoucnosti zajistit její dostatek. Podle některých studií by totiž mohla mít za pár let Česká republika problémy se soběstačností a zásobováním elektrickou energií. A protože jde svým způsobem o životně důležitou věc, měl by kabinet nalézt dostatek odvahy a toto citlivé téma otevřít.

Nebylo by tudíž špatné, kdyby prošel ve sněmovně návrh, aby vláda dolní parlamentní komoře předložila do konce června příštího roku novou energetickou koncepci státu. Ta by se však rozhodně neměla stát nástrojem pomocí kterého by se opozice pokoušela rozložit koalici.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .
Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .