Vláda se nám kymácí...

Potud politik jako jednotlivec. Platí totéž i o týmu? Třeba o vládě? Tam je to jiné. Vláda není vítězem soutěže, vzniká vyjednáváním, nelze jinak. To může vypadat i trapně, ale to není tak důležité. Záleží na velikosti politického tématu, o které jde dané společnosti, její politické elitě, veřejnosti, médiím. Jsou totiž témata velká a témata malá. Mohou být ve hře současně. Pokud ale ta velká chybějí, zbývají ta malá.

Schopnost vlád chopit se velkého tématu se pozná až časem. Často až v dobách jejich krizí, případně i pádů. Jak je tomu u nás? Šanci chopit se vskutku velkého tématu měly vlády vzniklé v roce 1990 a 1992. Ta první měla čas jen dva roky, ta druhá, Klausova, vydržela jedno volební období, v dalším se zhroutila pro neodolnost vůči korupci. Vládu Tošovského v úvahu neberu, byla pouhým provizoriem. Ta Zemanova by nebyla bez šancí, kdyby se opírala o stranu, která by nebyla různohlasým slepencem. Na to pak doplatila její pokračovatelka, vláda Špidlova. Vytkla si velké téma, to však nedozrálo ani v mysli předsedově, natož v kolektivním vědomí jeho strany. Prý "nedostatečná komunikace", říkali sociální demokraté. To je ale faktor sociopsychologický, nadto mrzutý, žádné velké téma. Nu, a ta Grossova? Tu rozkymácel premiérův rodinný rozpočet a podnikavost jeho ženy. Je snad toto velké téma?

Co je to vlastně velké politické téma? To je např. budování státu. Nebo transformace ekonomiky. Tvorba právního řádu. Reforma veřejných financí, nebo ta penzijní, daňová. Přestavba resortu - apod.

Zdá se, že česká politika nemá ve své agendě opravdu velká politická témata. Ona sice existují, a společnost jim nemůže utéci, ale do fungování našich politických elit se promítnou jen občas, nepřímo, útržkovitě, protože jsou už dlouho přehlušována tématy malými. Například korupčním financováním strany; nefungující vnitrostranickou komunikací; nejasným způsobem, jakým politik přijde k bytu - apod.

Čím to, že se "silným" tématem notoricky stává téma malé? Proč o životnosti vlád rozhodují podvody a břídilství, či dokonce jen nahodilé okolnosti, že se na ně zrovna přijde? Proč se stávají obsahem politiky a hlučné, ale v podstatě neúčinné mezistranické mocenské hříčky? Proč proti tomuto stavu věcí, který se už stal naší chronickou chorobou, nepůsobí samočistící mechanismy uvnitř stran? Proč je tím, co naše média, i ta nikoli vysloveně bulvární, umějí nejlíp, právě rozdmychávání skandalizujících kampaní?

Otázky, otázky. - Neumím na ně odpovědět jinak než takto: naší politické elitě chybějí velká témata, protože veřejnost je od ní neočekává a sama jí žádná nepředkládá. - Něco však musím dodat: grossovská aféra, na jejíž mušce se vedle premiéra ocitla i jeho žena, přerůstá v závažnou vládní krizi. A v jejím podloží se ozývá velké téma, které není jen politické a netýká se jen manželů Grossových. Není to poprvé, co se hlásí o slovo, ale přestali jsme si jej všímat a zvykli si na to. I to slovo ztratilo výstižnost, protože s ním neumíme zacházet. Je to slovo mravnost. Působí rozpaky. Jeho opak, nemravnost, vyvolává všelijak individuálně zabarvenou nechuť. Připomínat ty věci (neboli moralizovat) platí za nevkus či dokonce za intelektuální slabost. Inu, bylo by asi lépe vyrovnat se s tímto velkým tématem poctivěji. Bylo by to i praktičtější: trapně malá témata by nevyvolávala vládní krize.