Vláda národních zájmů

Pokud by se mělo vycházet z některých jejich činů, pak by bylo záhodno, aby české občany někdo ochraňoval před ochránci národních zájmů. V obecné rovině lze totiž považovat za národní zájmy pevné ukotvení České republiky v mezinárodních demokratických strukturách. K nim patří bezesporu jak Severoatlantická aliance, tak Evropská unie. Dalším národním zájmem by mělo být, aby země fungovala a prosperovala.

K tomu je například nutné přesné stanovení pravidel hry a jejich dodržování, o vynutitelnosti práva ani nemluvě. Právě v této souvislosti by nemělo zapadnout, že nový kabinet ochránců národních zájmů se rodí také kvůli tomu, že se jeho architektům příliš nehodila do hry snaha odstupujícího premiéra Vladimíra Špidly o nastolení průhledných pravidel. Naopak v souvislosti s nastupujícím premiérem Stanislavem Grossem a šéfem lidovců Miroslavem Kalouskem se příliš často hovoří o klientelismu.

Počínání koaličních politiků směrem k Evropské unii rovněž nevzbuzuje velkou důvěru, že chtějí České republice zajistit v tomto uskupení dobrou pověst. Klasickým příkladem mohou být podivné hrátky kolem českého zástupce v Evropské komisi. Nejprve byl do této instituce vyslán Miloš Kužvart, který na post tzv. eurokomisaře nestačil. Po něm nastoupil profesionální diplomat Pavel Telička. Má v Bruselu slušné renomé a je zdatným úředníkem s velmi slušnou jazykovou výbavou.

Ještě dříve, než stačil zlikvidovat všechny politické škody, které přehmat s Kužvartem napáchal, musí si balit kufry. V Bruselu by museli být slepí a hluší, aby se jim nedoneslo, že jediným důvodem je snaha o odklizení odstupujícího premiéra z české politické scény do bruselského ústraní. Takže novodobí bojovníci za české národní zájmy pracují intenzivně na nedobré pověsti České republiky v Evropské unii. Což selský rozum musí vnímat jako poškozování národních zájmů.

V podobném duchu patrně půjde nahlížet i na další programové priority, které nastupující premiér Stanislav Gross představil veřejnosti. Jak lze věřit například proklamacím o boji proti korupci a šedé ekonomice, když si bývalá vláda počínala neprůhledně třeba v privatizaci severočeských dolů a když se v této souvislosti spekulovalo o zájmech Stanislava Grosse. Do koncepce boje s nekalostmi pak příliš nezapadá ani Grossova pověst hlavního kádrováka, který systematicky rozmisťuje svoje lidi na nejrůznější posty s možností jejich využití při vhodné příležitosti.

Tuto pověst Gross například přiživil tím, že to měl být údajně on, kdo do vedení Českých aerolinií prosadil Jaroslava Tvrdíka. Rovněž šéf lidovců Miroslav Kalousek se v časopisu Týden netajil s tím, že provedl čistku v nejrůznějších správních a dozorčích radách společností, ve kterých má vliv stát. Zprostředkovaně z nich odvolal lidi, kteří ztratili těsné vazby na KDU-ČSL a dosadil do nich ty, kteří si to podle něj zaslouží.

V souvislosti s ozdravením veřejných financí lze zase vycházet například z toho, že státní rozpočet na příští rok by se neměl výrazně lišit od toho letošního. Jeho deficit by po započtení ztráty konsolidační agentury měl oscilovat kolem sta miliard korun. Takže například k zásadním škrtům na straně výdajů nedojde. Vzhledem k množství výdajů ze zákona daných, to ani momentálně není možné. Aby se to změnilo, museli by poslanci přijmout nové zákony. A k nim se patrně nová vláda zhruba dva roky před volbami do poslanecké sněmovny jen těžko odhodlá.

Zkrátka program nastupujícího koaličního kabinetu bude slohovým cvičením, které zůstane na papíře a do činnosti vlády se příliš nepromítne. Proto je s podivem optimismus, kterým sršel president republiky Václav Klaus při jmenování nového premiéra. Musí totiž moc dobře vědět, že Grossova vláda od slov k razantním činům nepřejde.