Vítězství a porážky jomkipurské války

Zničený izraelský tank M60
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Zničený izraelský tank M60

Přesně před čtyřiceti lety vypukla zatím poslední velká válka mezi Izraelem a arabskými zeměmi. Vedení arabských zemí chtělo Izraelce překvapit v době, kdy židé v den svého největšího svátku Jom kipur odpočívají a modlí se. Boje ale byly těžké také pro útočníky. Válka totiž začala v desátý den měsíce ramadánu, a boje byly vyčerpávající pro postící se vojáky arabských armád.


Podceněná příprava

„Šli jsme od devíti večer do pěti ráno, s prvním rozbřeskem jsme se museli schovat do skal, aby nás neviděli z letadel,“ popisuje taktiku vysazených komand jeden z jeho členů dnes pětašedesátník Fathí Harfúš. Jeho vyčerpané komando nakonec lehce zajali Izraelci. Fathí bydlí ve vesnici vzdálené dvě a půl hodiny od Káhiry a ve své tradiční egyptské dlouhé košili ani trochu nevypadá, že byl před čtyřiceti lety příslušníkem elitních egyptských komand.

„My jsme o té operaci samozřejmě předem nevěděli. To bylo tajné. A najednou v poledne 6. října nám řekli: Najezte se! To bylo divné, protože byl ramadán a my jsme se samozřejmě postili,“ vzpomíná Fathí Harfúš na dvoře u čaje na překvapující začátek říjnové války. Za chvilku se k nám přidává Fathího kamarád Muhamad Šaabán, učitel na místní škole. Také on je veteránem říjnové války. Na egyptské vesnici je pohádkový klid. A dva veteráni, kteří si před čtyřiceti lety prošli peklem a zajetím, si ho užívají. Na žádné válečné hrdiny bych je rozhodně netipoval.

Cílem egyptských komand, ve kterých bojovali Fathí i Muhamad, bylo zaútočit na Izraelské cíle z týlu, tedy z jihu Sinajského poloostrova. Většina izraelských jednotek se totiž soustředila na obranu východního břehu Suezského průplavu. „Naše bojové skupiny naložili do vrtulníků a ty nás převezly přes Suezský záliv doprostřed hornaté jižní Sinaje. Cílem skupiny pak bylo dostat se potají pěšky do Abú Zunejme, kde byla izraelská základna,“ popisuje Fathí začátek akce. „Vyskočili jsme z vrtulníku z několikametrové výšky a začali zjišťovat, kde přesně jsme. Měli jsme s sebou průvodce, sinajského beduína. Terén tedy dobře znal, přiletěl s námi vrtulníkem,“ vzpomíná Fathí a zapaluje cigaretu.

Čtyřiadvacetičlenné komando se nakonec pouští probíjelo oproti plánovaným dvěma dnům skoro týden. Prakticky bez vody, zato s padesáti kily na zádech. Nakonec padlo vyčerpané komando do rukou izraelských vojáků. Úvodní přestřelce padl za oběť beduínský průvodce. Ostatní skončili v zajetí až daleko v Haifě na severu Izraele.


Jomkipurská válka
Společný útok syrské a egyptské armády začal ve dvě hodiny odpoledne dne 6. října 1973. Arabové válku nazývají říjnovou, Izraelci jomkipurskou, protože začala v den největšího židovského svátku. Zatímco Syřané tanky a letadly zaútočili na izraelské pozice na Golanech na severu země, tak se na jihozápadě egyptské tankové divize pustily do ostřelování izraelské Bar Levovy linie, která v té době chránila východní břeh Suezského průplavu. Vedle přímého frontového útoku Egypťané také vysadili letecky desítky komand do týlu izraelských vojsk – doprostřed hor na jihu Sinaje. Dva týdny trvající konflikt si vyžádal životy asi dvaceti tisíc vojáků. Civilní ztráty byly minimální. Izraeli se ale hranice, které vybojoval při předchozí šestidenní válce, podařilo ubránit.

První zprávy se rodina o Fathím dozvěděla až po třech týdnech od začátku války. Izraelský rozhlas oznamoval jména zajatých Egypťanů a Fathí byl mezi nimi. Po dvou měsících zajetí ho propustili v rámci zajatecké výměny. Doma ho čekalo vřelé přivítání a poděkování náčelníka generálního štábu. Jako obyčejný voják ale na veteránská privilegia nemá nárok.

Muhamad Šaabán poslouchal Fathího vyprávění a teď mi ukazuje papír s hlavičkou Červeného kříže v angličtině. „Obrátil jsem se nakonec na Červený kříž, který zařizoval výměnu zajatců mezi námi a Izraelem. A skutečně jsem teď v květnu dostal potvrzení, že jsem byl ve třiasedmdesátém zajatcem v Izraeli. Ale bohužel ani naše nová ústava tohle nijak neoceňuje.“ Muhamad se ale nevzdává a usiluje o zařazení válečných zajatců mezi veterány, kteří mají nárok na slušný důchod.


Vítězství s hořkou příchutí

Na druhé straně hranic, v Izraeli, je také mnoho pamětníků. Někteří z nich bojovali na egyptské, jiní na syrské frontě. Michael Kraus své zážitky vypráví v kavárně ve městě Netanya, kde bydlí. Narodil se už v Izraeli, ale jeho rodiče se sem po válce přistěhovali z Československa. „V Izraeli nikdo o válce nepřemýšlel. Nebyla žádná pohotovost, nic. Jom kipur je náš největší svátek, takže se třeba ani tolik necestuje. Já jsem se domluvil s mým kamarádem, že pojedeme k moři chytat ryby. V osm hodin ráno zvoní telefon – myslel jsem, že je to ten kamarád – ale byl to důstojník, co nás měl na starosti a řekl mi: Vypukla válka. Zabal se a dojeď do kasáren,“ vzpomíná Michael Kraus na překvapivý začátek jomkipurské války.

„Kasárna jsem měl až za Haifou a já tehdy sloužil u dělostřelectva. Kanóny, se tahaly náklaďákama a ty náklaďáky, to byly vaše Tatry. Vyrazili jsme nahoru na Golany.“ Michaela poslali na Golanské výšiny, kam vtrhla syrská armáda s několika stovkami tanků. Překvapivý a frontální útok nakonec Izraelci pod vedením slavného generála Kahalaniho bleskově zvrátili ve svůj prospěch. „Z naší strany Golan jsme je vyhnali za den, den a půl, přesně si nevzpomínám. Ve válce nikdo se nedívá na hodiny a nikdo nepočítá čas. Je to jako u zvířat v džungli: Co je před tebou zabít, abys zůstal živ.“

Egyptská armáda překračuje 7. října 1973 Suezský průplav

Izraelec s českými kořeny Michael Kraus vidí konečný úspěch své armády v pocitu izraelských vojáků, že bojují o všechno, o existenci vlastní i svých rodin. „Kdyby Arabi věděli, že nás mohou pobít, tak by nečekali do dneška. Vědí, že nemají šanci. Navíc izraelský voják fakticky bojuje za ochranu i své rodiny, svého bytu. To není jako Američan v Iráku nebo v Afghánistánu, ten tam svou rodinu svůj dům nemá,“ říká Michael Kraus.

I když veterán své zážitky z počátku války, která ho nakonec zaměstnala na několik měsíců, vypráví ochotně, moc rád na samotné boje nevzpomíná. „Celkově se snažím na tu válku nemyslet a tím míň o ní mluvit, protože vzpomínání není hezké. Někdy se v noci probudím a myslím na to. To je špatná noc. Já jako Izraelec jsem bojoval ve čtyřech válkách.“

Čtyřicet let od poslední velké války mezi Izraelem a arabskými zeměmi není tak dlouhá doba, aby se vzpomínky účastníků bojů vytratily. Na druhou stranu je to dost dlouhá doba na to, aby si mladší lidé v těchto zemích zvykli na relativní klid a pustili tak z hlavy války, do kterých se už nechtějí vrátit.