VIPs a jejich novoroční projevy

Novoroční projev prezidenta České republiky odezněl hladce, uvážlivě a nerušivě. Mohl být více ostnitý, tu a tam snad i jízlivý, ale nebyl. Až na zmínku o nadužívání policejních odposlechů (připadá mi totiž jako zatím málo doložená) si zachoval věcnost. Prezident se zmínil kriticky o nedostatcích, o nichž víme, že jsou. Dobře že se všiml pokleslosti našich veřejných debat a že přitom nikoho jmenovitě nepranýřoval. Je to totiž všeobecný nešvar, "napříč stranami", jak se říká. Kdyby měli být vyjmenováni všichni jeho strůjci, nestačil by hlavě státu vyměřený čas.

O to pozoruhodnější byly odezvy významných osobností. Kromě té premiérovy, který měl důvod k lehké dotčenosti, vyzněly pochvalně. Některé dokonce velmi pochvalně. Pouze pan Dolejš z KSČM upřel prezidentovu projevu obsažnost, čímž oponoval svému stranickému šéfovi, který byl spokojen. A také pan Zaorálek, předseda Sněmovny, měl výhrady. Ale vyslovil je jaksi en passant, ve víru a varu televizního duelu s panem Topolánkem. Nebýt toho, možná, že by si je nechal pro sebe.

Ono je těžké hodnotit jednou nebo několika málo větami takový žánr, jakým je novoroční projev hlavy státu. Podle jakých měřítek? - Budu teď parafrázovat staršího francouzského myslitele (jmenoval se Charles Péguy). Jsou výroky, projevy, ba i celé filozofie, jimž nelze nic vytknout. A pak jsou takové, které mají co říci. Tím se samo sebou jaksi rozumí, že platí buď jedno, anebo to druhé. - Myslím, že prezidentův novoroční projev obstál vcelku dobře podle toho prvního měřítka.

Pro mě byl větším překvapením projev jiné význačné osobnosti. Nebyl psaný, nýbrž spontánně motivovaný ve specificky náročné situaci. Asi jako když vám snímají zátěžový EKG. Nechají vás dělat dřepy nebo šlapat na trenažéru typu jízdního kola. Jste celí udýchaní, ale aparát pořídí záznam srdeční funkce, který prozradí, co by jinak zůstalo skryto. - Asi tušíte, kam mířím. Ano, byl to pan Topolánek a jeho způsob, jak čelit otázkám Václava Moravce.

Předseda ODS se projevil jako živoucí ilustrace toho, o čem mluvil prezident, když se zmiňoval o pokleslosti našich veřejných debat. - Stále pamatuji časy, kdy se to zvrtlo. Byli to lídři ODS, kteří se někdy v r. 1992 vyhrnuli na politické kolbiště a tzv. bodovali stylem, který lze diplomaticky označit za asertivní, možná konfrontační, nediplomaticky pak za arogantní. Odvetou jim pak byl styl Miloše Zemana, který začal přišívat na hrubý pytel záplaty z materiálu ještě hrubšího. - Proč to připomínám? Protože pan Topolánek, tehdy ještě senátor, si tyto manýry neosvojil. Byl mi tím dokonce sympatický.

Tentokrát se ukázalo, že si šéf ODS doplnil své dovednosti ve stylu zmíněném výše. Bohužel. Byl impulzivní, zbytečně útočný, řečnicky neukázněný. A hlavně - neschopný sebekontroly. Moderátor ho musel opakovaně odkázat do přijatelných mezí. Nic proti roli či imágu drsného přímočarého chlapíka. Od šéfa mocné opoziční strany bych ale očekával víc. A co teprve, stane-li se takový chlapík šéfem kabinetu? To je totiž profese, která má v popisu práce zvládání mnohem širšího obzoru než je televizní duel. Bude mít pan Topolánek dosti vnímavosti, aby zaznamenal, co všechno ta profese obnáší?

Když tak občas uvažujeme o trampotách a nezdarech naší politiky a o jejich příčinách, napadá mě taková, které si moc nevšímáme. Je to prostá lidská nevyzrálost. Na prahu nového roku mě takové zjištění pranic netěší.