Vězni ukradli náklaďák a prorazili bránu tábora. Cibulka naskakoval za jízdy. Tři dny se ukrývali v lese, ani psi je nevyčenichali

11. listopad 2018
Jaroslav Cibulka jako řecko římský zápasník v roce 1948

Jednadvacetiletého Jaroslava Cibulku komunistický soud poslal na 22 let do vězení, jak jste slyšeli v první části jeho vzpomínek. Po měsících v Kartouzích, na Mírově a jáchymovském táboře Barbora se ocitl v příbramském uranovém lágru Bytíz.

K útěku využil noční směny a výpadku elektřiny. Se dvěma spoluvězni ukradli náklaďák, prorazili s ním bránu a ujeli. Vozidlo dozorci prostříleli sedmdesáti kulkami. Vězně mačkající se v kabině ovšem nezranili.

Dostali se až na hlavní příbramskou silnici, ze které odbočili do lesa, kde se ukryli. Přinášíme druhý díl Příběhů 20. století o řeckořímském zápasníkovi, skautovi Jaroslavu Cibulkovi.

Příběh Jaroslava Cibulky zdokumentovali lidé z Post Bellum pro projekt Paměť národa. Z této sbírky vznikají dokumenty z cyklu Příběhy 20. století. Desítky redaktorů dokumentujících vzpomínky starých lidi s pozoruhodnými životními příběhy mohou svoji práci vykonávat díky lidem z Klubu přátel Paměti národa. Ten tvoří více než dva tisíce lidí, kteří pomáhají drobnými pravidelnými dary. Děkujeme, že pomáháte Paměti národa i Vy.

Kvůli výpadku elektřiny, který zastavil důlní klece, se vězni nastupující na noční směnu na chvíli dostali z pozornosti dozorců: „Nemohli nás uhlídat. Nesvítilo světlo, fronty se tvořily u lampárny, vězni sestupovali do dolu po žebřících. Tvořily se hloučky. Zjistil jsem, že mi chybí dva kluci z čety,“ vzpomíná Cibulka, který své kumpány hledal po táboře.

Jaroslav Cibulka, vojenská služba v roce 1962

Jeden z nich nervózně postával u vězeňské dílny: „Zeptal se mě: ´Jdeš s námi?´ Pochopil jsem, že je to nabídka k útěku. V tu chvíli zpoza baráku vyjel náklaďák, který řídil ten druhý. Naskakoval jsem do kabiny za jízdy,“ vypráví Cibulka. Prohnali se kolem baráků hlavní lágrovou silnicí, prorazili bránu a ujeli.

Z hlavní silnice sjeli do lesa, kde se ukryli mezi smrky v houštině. Vypjetím po nějaké chvíli usnuli. Ráno je probudily policejní vozidla brzdící na lesní cestě nedaleko jejich úkrytu. Slyšeli, jak zasahující policisté spolu rozmlouvají, i štěkot jejich psů. Uprchlí vězni zůstali ležet v úkrytu. Na sobě měli hornický vězeňský pogumovaný mundůr – fáračky: „Dodnes nechápu, že nás psi nenašli. Ta guma na fáračkách byla cítit na dálku,“ popisuje Cibulka.

Policisté se psi kolem nich prošli nejméně dvakrát v těsné blízkosti, vězni zpoza křoví pozorovali jejich boty. Podle odborníků Českého kynologického svazu guma mohla psy skutečně zmást. Také podotýkají, že tehdejší výcvik nebyl na dnešní úrovni.

Chtěli ujít 200 kilometrů na Moravu

Uprchlí vězni se domluvili, že vyrazí z úkrytu až po setmění, půjdou celou noc a při svítání si najdou další úkryt. A takto za několik nocí překonají 200 kilometrů až na Moravu ke státním hranicím a utečou do Rakouska. Spoluvězni Cibulky, odsouzeni ve stejném procesu, před zatčením převáděli uprchlíky přes hranice právě na Moravě. Nechtěli riskovat v místech, které neznali.

Členové odbojové skupiny po propuštění z vězení, Jaroslav Cibulka stojící za ženou, 60. léta

Potmě šli vězni v nepříjemných hornických mundůrech velmi pomalu, drželi se za ruce, aby se v hustém lese neztratili. Širokým okruhem obcházeli vesnice. Následující den se skrývali v lese do pozdního odpoledne. Za soumraku vyrazili. Vykoukli z lesa a chtěli přejít louku.

Jak vyšli na volné prostranství, ozvalo se děsivé: „Ruce vzhůru!“ Padli přímo do náruče dvěma esenbákům, kteří les hlídali. Spoutali jim ruce a přivázali je k sobě: „Jeden z nich dokola opakoval, co jsme si to dovolili, kam jsme chtěli utéct?! Že nikdo nemá šanci. Že každého chytnou a podobně otravné řeči. Tak jsem se naštval a řekl, že jsem chtěl do Sovětského svazu, tam je přeci blahobyt, ne!? Ten mi teda ukázal sovětský blahobyt! Rozzuřil se tak, že mě mlátil, dokud jsem neomdlel,“ vypráví Cibulka.

Před dozorci spolkl moták, nechtěl zradit důvěru spoluvězňů

Cibulka u soudu dostal dva roky k původnímu trestu a putoval do nejtěžšího vězení té doby - do Leopoldova. Na rukávu nosil zelenou páskou označující zvlášť nebezpečné vězně: „Protloukal jsem se léta přes samovazby, korekce, prošel jsem dílnou, až jsem se dostal do kotelny,“ shrnuje leopoldovské martyrium Cibulka, který našel cestu, jak vynášet vězňům motáky přes vězeňskou ordinaci nebo kotelnu, kde se jednou za čas potkal s civilisty, kteří tam přiváželi uhlí.

Když šel s vězeňským ešusem na jídlo, překvapili ho dozorci, kteří na něj čekali. Odvedli ho do zvláštní vězeňské místnosti: „Vypadalo to, že je cimra obložená bachaři, bylo jich tam v takové malé místnosti snad osm. Někdo to shodil, protože šli na jisto,“ vypráví Cibulka, kterého donutili vyndat všechno z kapes a začali ho důkladně prošacovávat. Ještě než vstoupil do místnosti, podařilo se mi nenápadně moták schovat mezi velký a malý ešus a zabalit ho do utěrky, jako bylo v Leopoldově běžné.

Zápasníka Cibulku komunisté poslali na 22 let do uranového lágru. Ukradl náklaďák, prorazil bránu a ujel

Jaroslav Cibulka

Jaroslava Cibulku, kdysi proslaveného zápasníka v řeckořímském stylu, zatkla StB v červnu 1951.

Když v šatech moták dozorci nenašli, nařídili mu, aby rozložil na stůl ešus. Cibulka věděl, že je konec: „Vnitřně jsem se uklidnil. Pomalu jsem rozdělával ešus. Nejdřív utěrku, pak pomalu víko. Dozorci na mě zírali a sledovali každý můj pohyb. Jak jsem vyndal malý ešus, objevil se moták. Než mohli cokoliv udělat, popadl jsem ho a spolkl,“ směje se Cibulka, na kterého se strážní sesypali. Dva mu násilím otevírali ústa, třetí se mu snažil rukou papírek z úst vyndat. Tloukli ho do břicha, aby moták vyzvrátil.

Když se k tomu Cibulka neměl, odvedli ho do vězeňské ordinace k lékaři, politickému vězni Jiřímu Krbcovi a nařídili mu aplikovat Cibulkovi injekci na zvracení. „Dal mi jí. Seděl jsem na židli dva metry před umyvadlem. Dozorce jsme měl po obou stranách. Nic se nedělo. Pak jsem ucítil, že to na mě jde. Ale zadržoval jsem to. V jednu chvíli už to nešlo vydržet, vyskočil jsem a nad umyvadlem se vyzvracel, ale moták jsem rychle vzal a znovu snědl,“ vypráví s úsměvem Cibulka, který netušil, co se v motáku píše.

Bachaři zuřili. Zařvali na Krbce, ať mu dá znovu injekci. To ale lékař – mukl odmítl, že si zbitého vězně nevezme na svědomí. Cibulka za to putoval na čtrnáct dní do korekce: „Víte, ve vězení to není jednoduché. Nemohl jsem zklamat kamarády,“ vysvětluje Cibulka, proč tolik vzdoroval.

Jaroslava Cibulku propustili po devíti letech na amnestii v květnu 1960. Nastoupil k pozemním stavbám, později pracoval až do důchodu jako frézař v továrně v Ostrově na Jáchymovsku asi deset kilometrů od bývalého lágru Barbora: „Nikdy jsem si nemyslel, že bych se vrátil do míst, kde jsem zažil peklo. No a vidíte, už jsem tu 50 let.“

Chtěl federativní Evropu, dnes je zklamaný, protože politikové obhajují Marxe

Sedmaosmdesátiletý Jaroslav Cibulka cítí zklamání z evropské politiky. Přál si, aby se Evropská unie podobala Spojeným státům americkým. Měla svoji armádu, prezidenta a společnou zahraniční politiku.

Jaroslav Cibulka v roce 2016

Pobouřilo ho, když ke 200. výročí narození Karla Marxe odhalili v německém Trevíru jeho obří sochu a předseda Evropské komise Jean-Claude Juncker vysvětloval, že by měl být tento myslitel a revolucionář vnímán v kontextu své doby a neměla by se na něj svalovat zodpovědnost za zločiny komunismu.

„Oni obhajují toho loupežníka Marxe. Vždyť hlásal genocidu, likvidaci celých vrstev! Copak si to Evropská unie neuvědomuje?! No a o migrantech, škoda mluvit. Dneska se lidé začínají bát o tom cokoliv říkat. Takhle jsem si to nepředstavoval,“ uzavírá své vyprávění Jaroslav Cibulka.

Spustit audio
autor: Mikuláš Kroupa