„Vesničtí upíři“ – příběhy z časů kolektivizace
Koncem listopadu 2013 byl u Okresního soudu v Přerově odsouzen devětaosmdesátiletý Jan Jílek. Dostal dvouletý podmíněný trest za to, že se na počátku 50. let jako okresní velitel SNB podílel na nucené kolektivizaci a „rozkulačování“ – konkrétně na okradení a následném vystěhování sedláků z vesnice Soběchleby (v jednom případě tam skončilo nucené vystěhovávání sebevraždou).
Jan Jílek byl odsouzen jako jediný žijící aktér tehdejších událostí v Soběchlebech – a v České republice jde o teprve druhé rozhodnutí, jímž soudci potrestali viníka, respektive spoluviníka kolektivizace.
Komunistický režim znamenal pohromu pro desítky tisíc lidí, ale o českých a moravských sedlácích, tedy o jedné z nejhůře postižených společenských skupin, se dlouhá léta takřka mlčelo. V příbězích 20. století jsme se kolektivizaci věnovali už několikrát, mimo jiné proto, že právě na osudu selského stavu lze výjimečně výmluvně ukázat, jak bezohledný a krutý byl totalitní aparát.
Kolchozy u nás nebudou
Představitelé KSČ před uchopením moci dlouho prohlašovali, že „kolchozy u nás nebudou“. Byla to jedna z mnoha účelových lží. Strana měla na venkově slabou podporu, navíc se dost vědělo o děsivých následcích kolektivizace v Sovětském svazu. Hned 21. března 1948 parlament schválil zákon o pozemkové reformě, jímž se zestátňovala půda statkům s rozlohou nad padesát hektarů. A brzy (23. února 1949) přijal další zákon, vyhlašující zřizování družstev. Sedlákům se do neúspěšných družstev nechtělo, kolektivizace vázla – a tak přišel na řadu teror. Komunisté museli najít „viníky“ neúspěchů, potřebovali zastrašit vzpurné zemědělce a zbavit se zkušených hospodářů, kteří měli v obcích autoritu. Začali tedy ničit tzv. venkovské boháče nebo také „kulaky“ či „vesnické upíry“. Za vesnického boháče byl označen každý, kdo vlastnil patnáct i méně hektarů půdy.
Děd Bohuslava Rajdla přišel do malé vysočanské vsi Vlkánov na začátku 19. století. O událostech na počátku 50. let století následujícího Rajdl vypráví: „Byli vyhnáni a vyvlastněni Rajdlovi, Blažkovi, Mrkvičkovi, Zadinovi... Všichni, kdo měli přes sto dvacet měr, to je kolem čtyřiadvaceti hektarů... My jsme šli jako první. Prostě se objevili zmocněnci a estébák s automatem, dali nám dvě hodiny na stěhování, nic na voze nesmělo být přikryté. Třeba jsme měli v pytli připravené slepice a králíky, ale ty nám sebrali, od všeho nechali jeden kus. Zůstalo nám, co se vešlo na vůz.“
Proces proti kulakovi je procesem politickým…
Dáša Bičovská, dcera Huberta Lánského, statkáře z Petrůvky u Trnávky vzpomíná, že její otec vydržel hospodařit do roku 1956, kdy ho jako kulaka zatkli a lidový soud v Moravské Třebové ho poslal na pět měsíců do vězení – za to, že ohrozil jednotný hospodářský plán. Byl okraden o veškerý majetek, na pět let zbaven občanských práv a patnáct let se nesměl vrátit domů.
Nejdřív ho věznili v Brně na Cejlu, kde ho dcera Dáša jako šestnáctiletá dívka navštívila: „Seděl na konci dlouhého stolu. Na každé straně byl esenbák s flintou, my s maminkou na druhém konci, mého mladšího bratra za tatínkem vůbec nepustili… Ani jsem ho nemohla pohladit nebo ho chytnout za ruku. Prostě nic. Vůbec nic.“
Maminka dokázala živit rodinu jen s obrovským úsilím, na statek byl přidělen národní správce, neurvalý, agresivní a neschopný. „Mlátil naše koně. Stroje neuklízel, všechno bylo brzy zničené.“ Když Lánského propustili, vyhnali místní komunisté celou rodinu za hranice okresu.
Komunistický režim stavěl kulaky před soud a celkově k nim přistupoval stejně jako nacistický režim k obyvatelům porobených zemí. V různých interních předpisech to ani neskrýval. Jeden z příkladů – tajný pokyn ministra vnitra z 8. května 1953: „Je nutno míti na zřeteli, že každý soudní proces proti kulakovi je procesem politickým. Ke zdárnému splnění účelu trestního stíhání potřebuje proto politickou přípravu často ve větší míře než vlastní přesídlení... Není důvodu, aby se trestné činy kulaka tajily až do vynesení rozsudku. Naopak je nutno o nich veřejně hovořit a spojovat je s minulostí kulaka jako vykořisťovatele, vesnického upíra, vyloženého nepřítele drobných a středních rolníků.“
V nedělních Příbězích 20. století – kromě Bohuslava Rajdla a Dáši Bičovské – vzpomínají i další členové „kulackých rodin“: Josef Jehlík, Václava Nebeská, Jindřich Hašek. A také básník Zbyněk Hejda, který nedávno zemřel – a s nímž jsme natočili vyprávění o kolektivizaci ve vysočinské Horní Vsi.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
