Veronika Lefrancois: Snad každý se mnou bude souhlasit, že fašismus byl totalitní režim, jehož návrat si nikdo nepřeje

15. srpen 2020

Je jisté, že i v Itálii se k němu dnes málokdo hlásí. Nicméně celá italská společnost se od fašismu nedistancovala stejnou měrou.

Posloucháte rádi komentáře a glosy? Všechny najdete na stránkách mujRozhlas.cz

Dodnes se občas ozývají hlasy, že se za vlády Mussoliniho podařilo dosáhnout nemála úspěchů, mezi kterými byla například organizace vlakové a automobilové dopravy nebo systém sociálního zabezpečení. Pro Mussoliniho se občas hledají omluvy v tom smyslu, že třeba rasové zákony byly v Itálii přijaty pouze pod vlivem Hitlera – italští fašisté propagovali rasovou nenávist s menším nasazením, než to činili němečtí nacisté.

Čtěte také

A zatímco v Německu byl po druhé světové válce aktivně a oficiálně veden celospolečenský proces denacifikace, v Itálii takto rozsáhlé úsilí vynaloženo nebylo. Italové se tedy se svým fašistickým dědictvím nikdy úplně nevypořádali.

Kritické hlasy

Proto není divu, že když byl nedávno navržen projekt na otevření velkého muzea fašismu v Římě, rozpoutala se kolem toho nemalá polemika. Původní návrh pocházel od několika zástupců koaliční strany Hnutí pěti hvězd. Mělo se jednat o zařízení, které by didaktickou formou pojalo fašistické dvacetiletí v Itálii. Jeho otevření se mělo stát významným momentem v procesu katarze italské společnosti.

Celý projekt ale ještě v zárodku zamítla římská starostka Virginia Raggiová, která je přitom zástupkyní právě Hnutí pěti hvězd. Prohlásila, že Řím je antifašistické město a že o tom nesmí být žádné pochybnosti. Byla to reakce na množství kritiky ze strany politiků, intelektuálů a národní asociace italských partyzánů. Podle nich by se celá iniciativa mohla zvrtnout a stát se oslavou fašistického zřízení.

Čtěte také

Dalo by se namítnout, že otevření muzea fašismu snad ještě neznamená, že se jeho zakladatelé hlásí k hodnotám tohoto režimu. Památník holocaustu v Berlíně také neoslavuje Hitlerovo konečné řešení a genocidu židovského obyvatelstva. Pokud by zařízení přiblížilo život lidí v období fašismu a nabídlo vysvětlení, jak se takový režim vůbec dostal k moci, byl by to jistě zajímavý počin, který by mohl přitáhnout mnoho návštěvníků. Expozice by samozřejmě musela být pojata jako nástroj osvěty, který by připomněl zločiny fašismu a nabádal k tomu, aby se v budoucnu neopakovaly.

Neuzavřená historie

Zde ale leží zakopaný pes. Vztah Italů k fašismu je natolik ambivalentní, že se úřady obávají, aby se muzeum nestalo poutním místem pro nostalgické obdivovatele Mussoliniho vlády, kterých se v Itálii najde ještě dost. A někteří se tím ani moc netají.

Asociace italských partyzánů navíc poukázala na to, že návrh projektu se nezmiňuje o odsouzení zločinů spáchaných ve jménu fašistických doktrín. Kritici projektu by zřejmě protestovali méně, kdyby se hovořilo například o muzeu antifašismu nebo muzeu partyzánského odboje. Nicméně návrh na muzeum, tak jak byl podán, neměl šanci na schválení. Italové se stále příliš obávají své vlastní minulosti na to, aby se k ní postavili čelem.

Nezdar projektu otevření muzea fašismu je důkazem toho, že italská historie stále obsahuje kapitoly se stránkami, které ještě nebyly zcela dopsány.

Autorka je publicistka

Spustit audio