Veronika Lefrancois: Nebývalá stabilita aneb tři roky Giorgii Meloniové v čele italské vlády

Čtěte také

Petr Fischer: Terapeutická diplomacie premiérky Meloniové

První žena v čele italské vlády a zároveň první představitelka krajní pravice od pádu Mussoliniho dokázala něco, co se před ní nepovedlo téměř nikomu – působit dojmem stability, a to uprostřed Evropské unie, kde dnes mnohé země čelí politickým turbulencím a nejistotě.

Ačkoliv se po jejím zvolení Evropa zalekla, že se do čela jednoho ze zakládajících členů Unie dostává antiliberální extrémní pravice, Meloniové se záhy podařilo uklidnit jak Brusel, tak finanční trhy.

Model Meloni

Premiérka rychle opustila image militantní protievropské populistky a na mezinárodní scéně vyvolává důvěru. Zvládla snížit i deficit veřejných financí, takže ratingové agentury spokojeně pokyvují hlavou. A kdysi stabilní demokracie, jako je Francie či Německo, dnes trochu závistivě hovoří o „modelu Meloni“.

Čtěte také

iROZHLAS

V Kremlu radost, pro Brusel ‚noční můra‘. Francouzská vnitropolitická krize dopadá i na EU

Francouzská televizní stanice TF1 nedávno zveřejnila reportáž, v níž s dávkou obdivu hovoří o nové realitě v italské politice a srovnává ji s politickým chaosem ve Francii. S jistou škodolibou radostí se toho chopila italská média, která pobaveně poukazují na to, že po letech povýšeného poučování jejich „bratranci za Alpami“ konečně začínají Itálii brát vážně — a dokonce si ji berou za vzor. Pro Italy je to malá, ale sladká satisfakce.

Jenže je třeba dodat, že Itálie se stále veze na vlně obrovské evropské pomoci po pandemii – takzvaného Plánu obnovy, v jehož rámci získala od EU přes 200 miliard eur. Když má stát takový polštář, hospodářské výsledky se zlepšují snáze.

Vláda přitom zatím nepodnikla žádné zásadní kroky k hlubším strukturálním reformám, které by slabiny italské ekonomiky mohly skutečně napravit. Země nadále trpí slabým růstem, nízkou produktivitou, chudobou a odlivem mladých, vzdělaných lidí do zahraničí.

Diskrétně k autoritářství

Meloniová sice navenek působí umírněněji a diplomaticky hraje evropskou hru, ve vnitřní politice se však stále více přibližuje své někdejší ultrapravicové rétorice a také svému novému spojenci – Donaldu Trumpovi, s nímž si pravidelně vyměňuje lichotky na sociálních sítích. Po vzoru Trumpovy administrativy se Itálie pod jejím vedením pomalu noří do autoritářství, i když o něco diskrétněji.

Čtěte také

Veronika Lefrancois: Bezpečnost, nebo represe?

V zemi přibývá incidentů s fašistickou symbolikou i násilných střetů; svoboda tisku se ocitá pod stále větším tlakem. Veřejností nedávno otřásl neúspěšný bombový útok na známého investigativního novináře Sigfrida Ranucciho, dlouhodobého kritika vlády.

V letošní zprávě hodnotící svobodu tisku, vydávané každoročně organizací Reportéři bez hranic, se Itálie propadla ze 46. na 49. místo žebříčku – pro srovnání, Česká republika se umístila jako desátá.

I přesto si Meloniová udržuje popularitu kolem čtyřiceti procent, zjevně podporovanou nebývalou politickou i zdánlivou ekonomickou stabilitou.

Autorka je publicistka