Veřejná zpráva tajné služby

O všech důležitých aférách a malérech, včetně těch, které se dotýkaly samotné Bezpečnostní informační služby, už byla veřejnost dávno v médiích informována. Stalo se tak, řekněme, pravděpodobně prostřednictvím buď přímo agentů BIS, zaměstnaných v médiích, či prostřednictvím jiných "vlivových" osob, které naopak spolupracují s dalšími našimi tajnými službami. Jenže, to je jedno... Hlavní věc - máme koncem listopadu roku 2007 výroční zprávu o činnosti BIS v roce 2006. Za miliardu korun z rozpočtu - jestli to náhodou není tajná informace - je to pořádný kus práce...

Z výroční zprávy se veřejnost může například dozvědět, že policejní manévry na přelomu loňského září a října, jejichž účelem mělo být zabránění teroristickému útoku na židovské cíle v hlavním městě, byly vyvolány (cituji ze Zprávy) "v důsledku důvěryhodných informací, které české zpravodajské služby získaly ze zpravodajské součinnosti se zahraničními partnery. Vlastní konkrétní údaje, které by tuto hrozbu blíže specifikovaly, naše služby neměly." Konec citátu. V následujícím textu se však veřejnost může dozvědět, že "přestože k útoku na podzim 2006 nedošlo, přetrvávají rizika jiného možného teroristického útoku v budoucnosti." Nechce se mi být nějakým přehnaným rýpalem, ale to, že rizika možného teroristického útoku jaksi přetrvávají, je v dnešním světě a v postavení, jaké Česká republika v rámci svého civilizačního zařazení zaujímá, včetně spojenectví s NATO, prostě taková očividnost, že na to stát snad nepotřebuje speciální tajnou službu.

BIS sleduje řadu různých aktivit, které se dotýkají ekonomických zájmů státu. V této oblasti nedošlo k ničemu jinému, než k čemu došlo v okolních západních zemích před několika desítkami let. Jde o to, že organizovaný zločin pracuje v podstatě přes kopírovací papír s neustále stejnými schématy. V první, dřevní fázi, pronikne brutální silou na území a do oblastí, kde se zločinně realizuje. Když má (organizovaný zločin) dostatečně nahrabáno, jeví tendenci etablovat se v takříkajíc normálních strukturách. Za své "špinavé peníze" se vkupuje do tzv. normálních podniků a společností, kde peníze hezky vypere, jeho představitelé získávají společenský statut úspěšných, normálních podnikatelů, navazují známosti v mocenských kruzích - a tak dále. Tomu se snad ani nemůže říkat "prorůstání organizovaného zločinu" do státní správy - takhle prostě pracují zločinecké organizace všude na světě.

Na oblíbené téma, kdože u nás špióní nejvíce se dozvídáme, že například agenti ruští, působící na území České republiky, pracují buď pod diplomatickým krytím, nebo jsou poschováváni jako akreditovaní novináři či pracovníci ruských firem. Víte, to máte tak - úplně stejně to dělají všechny tajné služby. Jen málokdo ze zpravodajců už dnes pochoduje po cílové zemi s šaškovskou čepicí na hlavě s nápisem "Jsem špión". Dovolte mi malou osobní vsuvku - na začátku devadesátých let jsem v Mnichově zakoupil poutavou knížku, která postupy zločineckých organizací, hlavně pak italských, ruských a japonských, velice pečlivě nejen mapovala, ale též naznačovala, jakým směrem se toto smývání rozdílů mezi zločinným a "normálním" podnikáním, včetně průniku do vlivových sfér, bude odehrávat v budoucnosti. Kniha pak tehdy nějaký čas putovala vnitřnostmi ministerstva vnitra, neb tehdejší vedení resortu v ní shledalo poutavý studijní materiál pro potřeby domácích bezpečnostních složek.

Nyní mám knihu opět zpět v domácí knihovně a při čtení výroční zprávy BIS (o nějakých deset, patnáct let později) se doopravdy neumím ubránit záchvatům škytavého smíchu. Zdá se mi totiž, že už jsem to někde četl... Tím nechci nijak bagatelizovat práci Bezpečnostní informační služby, ale se vzpomínkou na nedávný lapsus, kdy jim na tři roky zmizely tajné materiály a veřejnost se následně dozvěděla, že je všechno v pořádku, že zřejmě nikdo nepoužil jména tajných agentů, že nikdo nevyužil zcizených informací o probíhajících a plánovaných tajných operacích, působí výroční zpráva BIS jako legrační slohová úloha...

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .
Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .