Velryby a humanita

Dosavadní způsob lovu, který podle Japonců, Norů a Islanďanů údajně není nijak výjimečně krutý, spočívá v tom, že je velryba zasažena harpunou s náloží, která po zásahu v jejím těle vybuchne. Některá zvířata podle ochránců velryb umírají dvě minuty, jiná i několik hodin. Na ušlechtilé snaze většiny členů Mezinárodní velrybářské komise omezit utrpení velryb je ovšem paradoxní, že jejich lov je už osmnáct let zakázán. Protože se velryby loví i navzdory zákazu, mělo by podle předkladatele porušování dohody alespoň probíhat decentně. Otázkou je, zda komise, která není schopna vymoci dodržování zákazu zabíjení, dokáže vymáhat zabíjení bezbolestné.

Ročně se loví tisíc čtyři sta velryb a upustit od výbušniny by z pohledu rybářů znamenalo zvýšené náklady. Velryby zkrátka učiní nejlépe, když se zdaleka vyhnou Japonsku, Norsku a Islandu. Anebo ještě lépe lidem. Ti totiž nejenže nezachrání ohrožené druhy zvířat, ale nejspíše ani sebe. Úmluv, které lidé uzavřeli, aniž by je dodržovali, je nepočítaně a z těch, které respektují, převažují ty horší. Když se řekne, že je s velrybami zacházeno krutě, je to totéž, jako kdyby se mluvilo o zacházení "humánním", tedy lidském. Mají-li obří kytovci nějakou naději, pak jedině tu, že je lidé nevyhubí dříve než sami sebe. Je to zkrátka boj s časem. Velryby nejsou bez šance, že se dočkají dne, kdy je nebude mít kdo lovit.