Velké politické strany mají své ideologické limity

Prezident nyní jmenoval vládu, která má jen velmi malou šanci získat důvěru, ale to některým jejím ministrům nebrání, aby začali ihned dělat personální čistky na svých úřadech.

Na druhou stranu není pravda, jak pravila jedna politoložka, že by měli počkat do získání důvěry, protože podle Ústavy je již nyní prezident pověřil řízením ministerstev nebo jiných úřadů. Takže dělají jen to, k čemu mají oprávnění. Na druhou stranu opravdu hrozí, že za pár měsíců přijde jiná vláda a bude zase dělat jiné personální změny. Ve vyspělých demokratických zemích to bývá jinak. Tam se změní ministr, ale úředníci, vedoucí odborů a další zůstávají, protože profesionálně pracují v zájmu státu a pouze plní nové instrukce.

V Německu dokonce nová vláda kancléřky Merkelové ponechala staré státní tajemníky na jednotlivých ministerstvech a k nim pak ještě jmenovala nové, takže ministerstva mají dva. Jde totiž o stabilitu státní správy a snahu nenarušit její výkonnost. U nás se dělají samé revoluce a podle toho to tak vypadá, nakonec téměř nikdo nepracuje a očekává, co zase shora přijde. Ale přímo o těchto věcech jsem dnes nechtěl mluvit, spíše se zamyslet nad psychologickými příčinami tohoto stavu, které souvisejí s mentalitou obou největších politických stran u nás.

Každá politická strana má totiž určitou mentalitu, převažující mravy a zvyky, které pochopitelně nesdílejí všichni její členové, ale týká se hlavně většiny vedoucích představitelů a pak spřízněných novinářů a komentátorů. Tato mentalita ovlivňuje chování té či oné politické strany v určitých vypjatých situacích a má konkrétní důsledky.

Začnu ČSSD. Je to strana, která se skládá z mnoha různých skupin, které mají mnohdy odlišné zájmy, ale, jak se ukázalo za předsednictví Jiřího Paroubka, jsou schopny se sjednotit ke společnému postupu. Stalo se tak ve chvíli, kdy se zřejmě cítili všichni ohroženi úplnou ztrátou pozic. Ačkoli se to nezdá, nejvíce ohroženou skupinou uvnitř ČSSD za současné vlády ODS jsou odboráři, kteří jsou současně jednou z největších skupin.

Na rozdíl od svých západních kolegů nejsou nijak politicky schopní, ale za své postavení vděčí nejen početnosti, ale i mentalitě, kterou dnešní ČSSD sdílí. Je to mentalita lidí, kteří se spoléhají na výhody a úlevy, které jim poskytuje stát a kteří jsou zvyklí mluvit za tzv. pracující již od dob komunismu. Jenže v dobách komunismu byli pouze převodovou pákou komunistické strany, zatímco dnes hledají politické krytí pro své skupinové zájmy hlavně u ČSSD. Je logické, že tato strana hájí dosavadní sociální politiku a principy kolektivního vyjednávání, ale na druhou stranu není logické, proč má tolik odborářů ve svých vedoucích patrech.

Proto je klíčové ministerstvo práce a sociálních věcí, které má obrovský rozpočet a mimo své hlavní úkoly se také stará různými cestami o nezanedbatelné množství sociálních demokratů na nižších úrovních. Někteří lidé z ODS se mylně domnívají, že se ČSSD hlavně bojí vyšetřování různých kauz, ale zapomínají, že této straně, jako každí jiné, jde hlavně o udržení svých silných voličských skupin. A jednou z nich jsou právě odboráři.

ODS se zase spoléhá na podnikatele a pro ně také chce získávat nejrůznější výhody, jenže mnohdy je to na úkor státu, který není tak bohatý, aby unesl různé daňové experimenty. Zaopatřovací a klientelistická mentalita ČSSD této straně zase brání ve větším politickém růstu. Kdyby se jí podařilo prorazit tyto mantinely a oslovit i střední vrstvy v jejich podnikatelských ambicích, patrně by se stala nejsilnější stranou na politické scéně.

Přestala by oslovovat převážně sociálně slabé a starší vrstvy - což je v pořádku - a otevřela by se také té části společnosti, která není zcela závislá na výkonech státu, ba dokonce požaduje, aby stát byl co nejméně aktivistický. ČSSD se spojenectví s odboráři nemůže vzdát, je to sňatek z rozumu, politicky velmi výhodný, ale poněkud menší odkázanost na ně by jí umožnilo, aby se nenechala zavlékat do někdy kalných vod jejich praktik.

V Německu hrají odbory mnohem samostatnější roli, jsou často schopny se postavit oběma velkým politickým stranám a to jim dodává také větší váhu. Velmi se přitom liší od našich odborářů, kteří nejsou schopni samostatně jednat, jsou přilepeni na ČSSD a sráží ji k zemi a to i mentálně. Netýká se to pochopitelně všech odborářů a všech odborů, mluvím zde spíše o převažujícím proudu.

Problémem ODS zase je, že nemá cit pro tradice, hodnoty a tvorbu řádu. Někteří její představitelé mě připadají jako revolucionáři, žijící v omylu, že přesné naplánování a provedení akcí změní svět k lepšímu. Nemají v sobě nic konzervativního, pouze jakési vnější znaky tohoto životního postoje. Je to mentalita neúcty ke všemu, co má nějaké hodnotové kořeny. Projevuje se například v postoji k Ústavě. Většina vedoucích představitelů ODS chápe ústavu jako nějaký provozní předpis vytvořený pro politické strany. Pokud tento provozní plán nefunguje, je nutné dát hlavy dohromady a změnit ho, protože je pouze plánem.

Toto pojetí je ovšem v zásadním rozporu s tradičním chápáním Ústavy jako hodnotového dokumentu, který určuje smysl a poslání státního zřízení vzhledem - a to je velmi podstatné - k občanům. Demokratická ústava vymezuje a současně omezuje práva státu, jeho moc nad občany a poskytuje občanům jistotu jejich práv. Politické strany jsou z tohoto hlediska jakési nutné zlo, potřebujeme je, aby mohli občané v zastupitelském systému artikulovat své zájmy. Jakmile však jejich moc a ambice přerůstají občanům přes hlavu, což se právě děje, je občan zmaten a přirozeně neví, které straně dát svůj hlas - jsou totiž téměř všechny stejně špatné.

V očích některých představitelů ODS nemá Ústava žádnou vlastní vyšší hodnotu. Dva příklady: jeden z mladších poslanců ODS nedávno prohlásil, že Topolánkova vláda sice musí v předepsané lhůtě požádat o důvěru, ale Poslanecká sněmovna se jí nemusí třeba tři měsíce zabývat. A vláda by mohla vládnout dál.

Lze si stěží představit větší pohrdání Ústavou, která - byť nedokonale - upravuje vzájemnou souhru a vzájemnou kontrolu jednotlivých ústavních institucí, aby se jejich moc nezvětšila natolik, že by začaly ohrožovat občany. Proto má Poslanecká sněmovna vůči vládě kontrolní funkci, která se na začátku vyjadřuje tím, že vláda nutně potřebuje důvěru sněmovny, aby mohla legitimně vládnout.

Vláda bez důvěry zvolených zástupců lidu nemá vlastně právo plnohodnotně vládnout, protože pověření dostala pouze od prezidenta a to je vlastně jenom prvním aktem pro další ústavní proces. Prezident jmenoval ministry a pověřil je, jak Ústava praví, řízením ministerstev a dalších úřadů, a to na 30 dnů. Pak přijde verdikt Poslanecké sněmovny, pokud je negativní, vláda musí podat demisi a ústavní proces sestavování vlády by se měl znovu rozběhnout. Podruhé je opět na řadě prezident, potřetí pak předseda Poslanecké sněmovny. To jsou známé věci.

Další spekulace některých představitelů ODS se točí okolo toho, jak dlouho například může vládnout vláda v demisi. Musím se přiznat k radikálnímu názoru, že by si měla sbalit kufry co nejrychleji. Jde totiž hlavně o ústavní legitimitu celého procesu, který začal volbami. Jejich jediným výsledkem musí být vláda, opírající se o důvěru Poslanecké sněmovny a ne nějaká její nepravá podoba, které za svůj život vděčí jenom přechodné době, založené na ne zcela přesně formulované ústavě.

Druhý příklad pohrdání Ústavou. Jeden mladý politolog, přívrženec ODS, napsal nedávno v novinách, že prezident by mohl jmenovat předsedou vlády třeba zahradníka. Co na to říct jiného, než že by nemohl. I prezident je totiž součástí ústavního pořádku, který je založen ne na samostatné a suverénní moci jednotlivých ústavních institucí, ale na dělbě moci mezi nimi, jejímž spojujícím základem je vyvážené fungování politického systému v zájmu všech občanů.

Prezident nemůže zešílet a vystoupit z rámce ústavního pořádku, protože by v tom okamžiku ztratil jakýkoli smysl pro občany. Zničil by poslání a hodnotu svého úřadu a i když by bylo složité ho ihned odstranit, byl by politicky mrtvý. Proč si tedy vůbec s touto myšlenkou pohrávat? Možná je důvodem, že se na rozdíl od velmi racionálně uvažujícího prezidenta zbláznil ten mladý politolog.

Vsadil bych se, že prezident bude postupovat podle Ústavy a pokud první vláda, kterou jmenoval, nezíská důvěru Poslanecké sněmovny, jmenuje novou a jinou. A nebude se vůbec přitom ohlížet na nějaké senátní volby, protože Senát ani nedává vládě důvěru, ani se svým vlivem nedá srovnat s Poslaneckou sněmovnou při volbě prezidenta. Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .