Ve škole o něm hlasovali svazáci, stal se pro ně zrádcem socialismu

Ondřej Tichý po návratu ze Západního Německa 8. listopadu 1989
Ondřej Tichý po návratu ze Západního Německa 8. listopadu 1989

Dne 9. listopadu 1989 hlasovali studenti čtvrtého ročníku gymnázia v Táboře na pokyn ředitele školy pro okamžité vyloučení nepřítomného studenta Ondřeje Tichého ze všech studentských organizací SSM.

Tichý se totiž dopustil nanejvýš zavrženíhodného činu: zradil socialismus, emigroval do Západního Německa. Studenti se báli, že by si mohli vykoledovat problémy u maturity a nemuseli by se dostat na vysoké školy. 

Pro vyloučení podle Tichého hlasovalo třicet studentů, jeho nejlepší kamarád se zdržel hlasování. Asi za hodinu do třídy vstoupil nic netušící Ondřej, který zaspal. Den před tím se vrátil z dlouhé cesty od tety, která žila v Německu. Podle cestovní doložky se v Západním Německu zdržel o šestnáct hodin déle. Zdržela je závada na autě, odešel jim chladič ve škodovce.

Příběh Ondřeje Tichého zdokumentovali redaktoři pro sbírku Paměť národa. Toto svědectví společně se stovkami dalších vzniká v rámci nového projektu k výročí sametové revoluce „Nezapomeňme“. Více než třicet měst se připojilo k tomuto projektu, který chce zdokumentovat sametovou revoluci v krajích republiky. Projekt „Nezapomeňme“ vyvrcholí letos přesně 17. listopadu v 17 hodin a 11 minut, kdy se po celé republice rozezvoní zvony kostelů, kapliček a radnic a na pražské Národní třídě na fasády domů proběhne filmová projekce silných okamžiků z těchto příběhů. O programu se dozvíte na webu www.nezapomenme.cz. Organizátoři z Post Bellum děkují všem, kteří tomuto projektu přispějí financemi nebo námětem na zajímavý příběh. Děkujeme.

Komunismus byl systém starých směšných mužů

Dnes sedmačtyřicetiletý důstojník české armády Ondřej Tichý, otec pěti dětí, vzpomíná na tento čelní náraz s režimem jako na jednu z mnoha dramatických událostí listopadu 1989. Se spolužáky dávno nad tím mávli rukou, mnozí se mu omluvili. Pro Ondřeje to tenkrát málem nedopadlo dobře.

Ještě ten den si ho zavolal do kanceláře rozlícený ředitel, místní komunistický funkcionář, jistý docent Bílý a oznámil mu, že „podává návrh na Ondřejovo vyloučení z gymnázia“. Vidina maturity, studia na vysoké škole – to vše bylo rázem pryč: „On to tak zvláštně balil, jako to dělají lidé, kteří si rádi hrají se svou mocí,“ líčí Ondřej Tichý ředitelovo jednání: „Neoznámil mi žádné další kroky, co bude následovat. V tu chvíli jsem si uvědomil, že tam je takové to vyčkávací období, jestli náhodou mu nezavolá nějaký vyšší komunistický zvíře a neřekne: ‚Hele, tady toho mladýho nech vystudovat.‘“ Nikdo ovšem nezavolal, nebylo třeba. Komunistický režim se do týdne pod obrovským náporem veřejnosti zhroutil.

Ondřeji Tichému tenkrát došlo, jak je systém, ve kterém žije, směšný: „Byl to systém starých mužů, kteří se snaží požívat výhody svých funkcí, a prázdnými – vůbec ne kouzelnými – zaklínadly vytváří zvláštní společenskou magii, která ohýbá lidem páteř,“ výstižně popisuje Ondřej Tichý.

Hvězdné války sledoval s otcem, vyšetřovatelem vojenské kontrarozvědky, která film někomu zabavila

Ondřej Tichý se narodil v roce 1972, vyrůstal v Táboře na sídlišti: „Moje dětství bylo úchvatné. Díky tomu, že rodiče byli celoživotní studenti, byl jsem obklopen doma knížkami. Na sídlišti jsem měl mnoho vrstevníků, se kterými jsem objevoval, co bylo za humny. Stačilo přejít chodník a ocitli jsme se v přírodě.“

Maminku Kateřinu, učitelku českého jazyka a výtvarky, líčí Ondřej jako laskavou a svobodomyslnou ženu, která se neváhala postavit před tanky v roce 1968 a bránit jim vlastním tělem, aby nemohly vjet do Tábora. „Hlídka ji pak pod zbraněmi dovedla do Tábora a poslala pryč. A ty tanky do Tábora přijely,“ vypráví Tichý, který si maminky za to váží. Dodává, že až později si uvědomil, že pod tíhou mateřství a odpovědnosti, aby se její děti dostaly na školy, toto sympatické rebelství skryla. Tatínka Ladislava Tichého si v paměti uchovává jako člověka se smyslem pro spravedlnost. Působí to překvapivě, přestože jeho otec sloužil jako vyšetřovatel VKR – vojenské kontrarozvědky, vojenské obdoby StB. Jeho syn těžko mohl tušit, co přesně jeho otec dělá, koho pronásleduje.

Star Wars: Epizoda VI – Návrat Jediho

Kolem roku 1984 si ho otec pozval do pokoje, kde stála promítačka a z prostěradla udělané plátno: „A táta mi říká: ‚Dneska se podíváme na Hvězdné války. Je to slavnej film a já bych potřeboval od tebe vědět, co na ten film říkáš.‘“ Vojenský policista, který nejspíš během nějaké domovní prohlídky zabavil kotouč s tímto režimem zapovězeným filmem, chtěl nejspíš synovi tímto ukázat, že i on si nemyslí, že mají být takové filmy zakázané. Když společně dokoukali, otec se obrátil na syna: „Viděl jsi v tom snímku něco, proč by se na něj nemohli lidi v týhle zemi dívat?!“ Ondřej mu pochopitelně – v televizi ani kinech podobné hollywoodské filmy neběžely – odpověděl, že mu přišel velkolepý, o boji dobra se zlem: „Bylo vidět, že chce říct, že kvůli tomuto nebude nikdo trestně stíhaný,“ vypráví Ondřej Tichý, jehož otec už zemřel.

Otec během sametové revoluce myslel na sebevraždu

Koncem listopadu 1989, v situaci, kdy se z vedení Československé lidové armády stále ještě ozývaly hlasy, že by armáda měla zasáhnout proti antikomunistům, přišel sedmnáctiletý Ondřej Tichý z města domů. Celý den až do noci vylepoval letáky, mluvil s lidmi, sbíral informace a domů se vrátil až po půlnoci.

Ondřej Tichý

Jeho otec, voják z povolání, seděl zhroucený u stolu se svou služební pistolí: „Podle lógru ve sklenici jsem viděl, že tam zažil svých pár těžších hodin osamoceného rozjímání,“ vypráví Ondřej. „Říkám: ‚Tati, proč tady máš tu pistoli?!‘ On na to: ‚Neboj, nic, z čeho by sis měl dělat vrásky. Ale přemýšlel jsem o tom, jak bych se zachoval, kdybych dostal rozkaz, že se musím zúčastnit akce na potlačení demonstrace. Přemýšlím, co bych udělal. Jak bych zareagoval, kdybych najednou stál na jiné straně barikády, než stojíš ty,‘“ vypráví s dojetím v hlase jeho syn Ondřej Tichý, který má pochopení pro vojáky, kteří složili vojenskou přísahu, sám ji má za sebou.

Když se Ondřej Tichý ohlíží za událostmi starými třicet let, nazývá sametovou revoluci požehnáním. Ve svobodné době nemusel podle svých slov nikdy ohnout páteř, nikdy nemusel jít sám proti sobě. Vše, co v jeho životě následovalo po roce 1989, bylo prý „fenomenální”, protože to bylo prožité na základě svobodné volby.  Říká, že je hlavně rád, „že se nebojí konfrontace s ničím zlým”. Za to prý vděčí svým rodičům. „Jestli pro to někde hledat vysvětlení, tak já osobně to cítím v té velkoleposti mých rodičů, kteří – i když vlastně nemohli jít tou dobou úplně rovně a museli jít trošku bokem – tak tohle mi dokázali dát: nějaký smysl pro to, co je dobré, a co je špatné. To je dar od nich,” uzavírá otec pěti dětí a důstojník Armády České republiky Ondřej Tichý.      

Na popis událostí 9. listopadu 1989 z táborského gymnázia se ozvali někteří bývalí studenti, spolužáci Ondřeje Tichého. V rozhovorech zpochybnili, že by se jakékoliv takové hlasování odehrálo. Hájí třídní učitelku, která prý studentům všemožně pomáhala, vycházela vstříc a mnohokrát se jich prý při různých studentských malérech před ředitelem zastala. Naopak potvrzují, že ředitel školy doc. dr. František Bílý představoval typického ideologického soudruha té doby. Ondřej Tichý přítomný hlasování – jak je z kontextu příběhu zřejmé – nebyl. Jak to 9. listopadu 1989 vypadalo ve třídě, měl zprostředkovaně od svého přítele. Ředitel školy však ještě ten den, když mu oznamoval podmínečné popuštění, prý odkazoval na kolektivní rozhodnutí jeho spolužáků, což ho utvrdilo, že to tak nejspíš proběhlo a takto si to zapamatoval.

Ondřej Tichý zaslal redakci omluvný dopis a vysvětlení ke svému svědectví: „Tu vzpomínku, kterou popisuji v příspěvku, jsem měl v této podobě uzavřenou a vyrovnanou 30 let. Jsem rád, že někteří bývalí spolužáci na vzpomínku zareagovali a já se mohu touto cestou omluvit těm, kterým ta vzpomínka křivdí, u hlasování nebyli nebo se jich dotkla jinak. Kromě prvního dne, o kterém hovořím, jsem se během následujících 14 dnů po mém pozdním návratu ze západního Německa s frázemi ‚třídní kolektiv odsoudil‘ a ‚místní organizace SSM odhlasovala‘ včetně výsledků hlasování setkal ještě několikrát u bývalého ředitele, zástupce a některých profesorů. Ředitel měl dokonce zápisy o vyjádření třídního kolektivu a o hlasování místní SSM k mému případu položené na stole pokaždé, když si mě do ředitelny zavolal. Pár spolužáků se u mě během těch dní zastavilo s omluvou, že kvůli svojí budoucnosti odsoudili mou emigraci, protože mysleli, že už mně to neublíží, když jsem prý zůstal v Německu. Samozřejmě, že pokud se nehlasovalo v celé třídě, ale jen mezi skalními svazáky nebo ad hoc svolanými zástupci třídních výborů, mohou být vzpomínky na ty dny různé. Chci se omluvit všem bývalým spolužákům i profesorům, kteří s tehdejší mašinerií neměli nic společného, za to, že jsem je zranil mojí nevědomě nepřesnou vzpomínkou. A za příležitost osvěžit pravdu v událostech starých 30 let děkuji.“