Varování Ryszarda Siwiece

Měl jsem sice polskou značku, ale zmíněný technik poznal podle přízvuku, že jsem cizinec. Odtud vznikla debata o Československu a nešťastných okolnostech návštěvy Varšavana v naší zemi. Tolik osobní vzpomínka.

Když byl Alexander Dubček zvolen v lednu 1968 do funkce prvního tajemníka Komunistické strany Československa, pokoušel se zjistit, jaký postoj k dění v naší zemi mají šéfové okolních komunistických zemí. Proto se počátkem roku 1968 sešel s maďarským šéfem Jánosem Kádárem. Ten byl považován za politika, kterému se podařilo stabilizovat Maďarsko po porážce tamního povstání v roce 1956 sovětskými vojsky. Ve srovnání s okolními zeměmi se tu skutečně dalo, alespoň v ekonomické oblasti mluvit o reformách. Kádár tehdy odpovídal spíše vyhýbavě a upozornil na kritiku změn v ČSSR ze strany Waltera Ulbrichta, šéfa Německé demokratické republiky. Později se Dubček ptal v Polsku Wladyslawa Gomulky, symbolu snahy o změny u našich severních sousedů z roku 1956. Gomulka měl své reformátorské snahy ale už za sebou a navíc Polskem v roce 1968 otřásly protivládní demonstrace a zároveň protižidovské akce, organizované vládnoucí klikou. Gomulka s ohledem na situaci v Polsku řekl Dubčekovi jasné ne jakékoli náznaky odvrácení od politiky Kremlu. Později se spolu se zmíněným šéfem Ulbrichtem z NDR stali nejradikálnějšími zastánci vojenského řešení v Československu.

Později k nám v rámci invazních jednotek vtrhlo 25 000 polských vojáků, podporovaných 600 sty tanky. Polské vedení se tak vyjádřilo jednoznačně. Oficiální vládní sdělovací prostředky už několik dní po invazi informovaly o tom, jak byli polští vojáci v Československu údajně přijati pozitivně a nejsou chápáni jako okupanti. To měly podkreslit i dobové fotografie, ukazující polské vojáky, jak u nás pomáhají při sklizni.

Její konec okázale slavili i v Polsku. Na Stadionu desetiletí se na oficiálních oslavách dožínek sešlo za přítomnosti nejvyššího vedení komunistického Polska na 100 000 lidí. Pečlivě připravený oficiální program měl pro Gomulku a jeho souputníky nakonec nepříjemnou příchuť.

Jeden z účastníků dožínek nejprve vhodil mezi své sousedy letáček s textem odsuzujícím invazi. Poté se polil benzínem a zapálil se. Po 4 dnech zemřel ve varšavské nemocnici.

Na Ryszarda Sziwce se u nás ve stínu pozdějšího upálení Jana Palacha téměř zapomnělo. V době sebeupálení bylo tomuto muži téměř 60 let. Za 2. světové války byl členem odbojové Armii Krajowe. Protože se nikdy nesmířil s komunizací Polska a úpravy jeho území po 2. světové válce, odmítl místo učitele historie, protože nechtěl vykládat novodobé pojetí polských dějin. Celá léta pracoval jako knihovník. Nikdy se nesmířil s existujícím systémem jedné strany. Polský tisk se nejprve snažil informace o upálení ututlat. I polské vysílání radia svobodná Evropa přineslo první informaci o v uvozovkách dožínkovém upálení až v dubnu následujícího roku, tedy 3 měsíce po tehdy již známé smrti Jana Palacha.

Ryszard Sziwiec nahrál na magnetofonový pásek testament. Říká se v něm mimo jiné: "Vy, kdo máte poslední zbytky lidskosti, slyšte můj hlas. Je to hlas starého obyčejného člověka, který za vlastní svobodu i svobodu těch druhých obětoval život. Vzpamatujte se. Ještě není pozdě.

V roce 2001 udělil Ryszardu Sziwcovi český prezident Václav Havel Řád Tomáše Garrigue Masaryka. Převzali ho pozůstalí. Když se mu později pokoušeli udělit v Polsku Řád Bílého orla, rodina Ryszarda Sziwce odmítla vyznamenání přijmout. Nechtěla takovou poctu od tehdejšího prezidenta Alexandra Kwašniewského. Byl totiž bývalým komunistou už v dobách Polské lidové republiky. Tamní obdoba naší STB rodinu ostře sledovala až do roku 1989. Tragickou smrt Ryszarda Sziwce se navíc po dlouhá léta v komunistickém Polsku pokoušeli vysvětlovat jako čin psychicky labilní osoby.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .