Václav Havel jako dramatik

Byla by to patrně jen nepatrná křeč onoho pověstného koláče sledovanosti, s nímž Vladimír Železný ohromuje ve svých sobotních samomluvách a ospravedlňuje prezentaci nejprimitivnějších trháků na TV Nova. A přece - kolik právě asi ta dost opomenutá Havlova hra řekla o nás všech, o marnosti různých pseudofilozofií a pseudotechnických revolucí, na prvním místě však i o autorovi, který už po třináct let stojí v čele tohoto státu a nyní se chystá k odchodu, buď do úplného soukromí, spíše však k nějakým jiným formám veřejné činnosti, z nichž ta filozoficko-umělecká by rozhodně neměla být zanedbána. Ztížená možnost soustředění měla premiéru v r. 1969, kdy Havel ještě naposledy směl být uveden, před nástupem normalizace, která ho pak v jeho třiatřiceti letech měla uvrhnout do úplného zapomnění.

Pamatuji se, že když jsem tenkrát tu hru v Divadle Na zábradlí viděl, byl jsem trochu zklamán, protože se mi zdálo, že Havel jen opakuje některé postupy, kterých možná účinněji použil ve svých hrách Zahradní slavnost či Vyrozumění. Je však také možné, že této jeho další hře tenkrát chyběla dnešní, bez nadsázky geniální Krobova režie se situačními střihy a skvělé výkony všech herců v čele s Jiřím Ornestem a Jorgou Kotrbovou. Ze všeho nejdůležitější bude dnes patrně průhled touto hrou na osobnost autora prizmatem více než třiceti let jeho dalšího vývoje, a zejména pak třináct let jeho prezidentování v této nevelké středoevropské zemi, vyšlé z tradic česko-německo-židovské kultury se silnými vlivy francouzskými a anglosaskými.

Právě tento sobotní televizní večer mi částečně odpověděl na otázku, kterou jsem si od r. 1989 často kladl: co to je, co tomuto na první pohled nesalónnímu člověku s prachmizernou znalostí a výslovností angličtiny (o jiných jazycích ani nemluvě) otevírá brány vládních paláců i undergroundových doupat po celém světě? Co ho v nejmocnější zemi světa okamžitě spřátelí stejně s prezidentem demokratickým jako republikánským, co po čertech přiměje i současného ministra zahraničí, který rozhodně nepatří do jeho myšlenkového okruhu, aby hned po nástupu do funkce prohlásil, že odchodem Havlovým začátkem příštího roku ztratí ČR jeden ze svých nejvýznamnějších zahraničněpolitických trumfů?

V sobotu jsem našel jednu z odpovědí: Václav Havel, ať na něj pohlížíme se sympatiemi, nebo s nechutí, je člověk zcela výjimečný, který snad již v kolébce vlivem mimořádných kvalit svých rodičů i prarodičů z obou stran, i prostředí, v němž vyrůstal, pochopil komické teatrum mundi a dokázal ve svém myšlení odpreparovat právě to divadlo nejrůznějších efektů, klamů a klaunů od přirozené skutečnosti prostých přírodních zákonů a základních lidských pudů, které cloumají i jím samým - jako ostatně každým z nás. Při svém krátkém působení na Pražském hradě v době Havlových prezidentských začátků jsem mohl pozorovat tento humorný nadhled známý už z jeho her, s nímž se tuto funkci snažil zbavit veškeré koženosti i jisté nevlídnosti, jak to i u T. G. Masaryka kriticky popsal jeho ceremoniář Gut Jarkovský.

Hradní i mezinárodní protokol, a patrně i Havlova únava, smazaly časem pel těchto jeho prezidentských začátků, možná i ono pokušení mocí a jiné osobní problémy, tak výstižně popisované v jeho hrách, způsobily, že u několika desítek procent svých spoluobčanů ztratil natrvalo jakékoliv sympatie. I tak však jeho rating zůstává velmi vysoko a na rozdíl i od těch nejpopulárnějších politiků zatím stále trvá. Ještě pevnější je Havlovo postavení ve světě. Česká zahraniční politika by toho měla využít i po jeho odchodu z Hradu. V sobotní Mladé frontě Dnes správně píše hamburský politický analytik Petr Robejšek, že už nežijeme v době vídeňského kongresu, a proto nějaké předsednictví Valného shromáždění OSN může být pro nás spíše danajským darem.

Dodejme k tomu, že obzvláště když toto místo bude zastávat Čech, poznamenaný nekonečným počtem skandálů, jak na to nepřímo upozornil právě V. Havel. Snažme se pomoci tomu, aby i po svém odchodu z prezidentské funkce vytvářel nadále on, a nikoliv Jan Kavan, představu o této zemi, a to nejen v nejvyšších patrech politických, ale i těch intelektuálních a pokud možno i prostě lidských.