V železech s postřeleným partyzánem. Vzpomínky pasekáře Aloise Sedláře a jeho dcery Ladislavy Zuzaníkové
„V době noční mezi 14. a 15. březnem 1939 za sněhové vichřice přepadly naši republiku hitlerovské hordy. Bylo to pro mne neuvěřitelné, neboť jsem sloužil v naší armádě jako pohraniční voják.
Když jsem se dověděl o této události, šel jsem se přesvědčit do Zlína, zda-li tomu tak je. S velkou hrůzou jsem zjistil, že ano. Tímto okamžikem padlo moje rozhodnutí. Dohodl jsem se se svým bratrem Františkem, jak na to. Bratr měl italskou armádní kulovnici, kterou dal hned k dispozici pro případ převratu,“ napsal Alois Sedlář v jedenáctistránkové strojopisné zprávě, nazvané Ze vzpomínek partyzána a politického vězně 1939-1945.
Alois Sedlář (6. ledna 1907 – 9. května 1987) byl řezník a hospodář z paseky neboli samoty, kde se říká na Kuželku – je to ve Vlčkové, nedaleko Zlína. Žil tam s manželkou Karolínou a třemi dcerami: Bohumilou, Ladislavou a Ludmilou. Po německé okupaci se s pozoruhodnou samozřejmostí zapojil do odboje, příběh jeho rodiny patří do moravské partyzánské historie. V Příbězích 20. století jsme nechtěli dělat vyčerpávající rekonstrukci, ale především připomenout osudy jedné moravské rodiny. Vedle Sedlářových vzpomínek, které se dochovaly v rodinném archivu, se opíráme především o rozhovor s jeho dcerou Ladislavou Zuzaníkovou (narodila se 10. září 1935).
Hledání spolehlivých mužů
V srpnu 1940 navštívil prý Aloise Sedláře na jeho samotě neznámý muž. Přišel ještě několikrát, povídali si o hospodaření, o počasí, o krajině. Když k sobě navzájem získali důvěru, představil se jako Karel Oškera, bratr velitele ilegální skupiny, vojáka Jana Oškery z Hodonína. „Hledal v kopcích Hostýnských hor spolehlivé a odvážné muže, kteří by se rozhodli aktivně se účastnit boje proti okupantům,“ píše A. Sedlář: „Mým úkolem bylo tyto spolehlivé lidi vyhledat a organizačně sjednotit.“
Sestavil odbojovou skupinu ze známých a sousedů, patřili k ní Josef Ševčák z Vlčkové č. 8, „pasekáři z Držkové“ František Opršal a Josef Čuřík, řídící učitel Josef Dvořáček, pekař z Kašavy Alois Štefka, tři hajní a další místní lidé (všechny je v textu jmenuje). Oškera později donesl Sedlářovi několik zbraní, včetně lehkého kulometu.
Ještě v roce 1940 udal Aloise Sedláře jeho švagr pro „nedovolené držení“ italské kulovnice a Sedlář byl poprvé (spolu s bratrem) zatčen. Tehdy ho včas varoval známý z četnické stanice a pasekář stačil ukrýt všechny zbraně. Navíc v jeho prospěch vypovídal soused Alois Bořuta, který dosvědčil, že udavač se chtěl jen pomstít a ještě se tím chlubil. V lednu 1941 byl Sedlář propuštěn („vyslýchání však bylo kruté, moje i bratrovo“), naopak udavač odsouzen na deset měsíců za křivou výpověď. Do podzimu 1944 žil Alois Sedlář na pasekách v klidu, „jen ho často navštěvovali lidé, kteří byli stejného smýšlení jako já, kteří měli již ve mě důvěru.“
V říjnu toho roku přišli k Sedlářovým dva muži, „byli to parašutista, mjr. R. A. Vasil Čičerin a český partyzán jménem Ludvík. Čičerin žádal, abych se ujal zásobovací služby a ukrytí větší partyzánské skupiny o síle asi 30 mužů, která je zatím ještě v lesích.“
Postřelený Nikolaj Pekon a zrádce Fidler
Partyzáni dorazili ve větším počtu, chlebem je zásoboval pekař Štefka. Alois Sedlář „zabil v noci jalůvče a ovci a své kamarády dobře živil.“ Chtěli provést několik akcí, připravovali například útok na letiště v Přerově, k němuž však nedošlo, plány překazily dvě nešťastné události: voják na hlídce postřelil 1. listopadu nešťastnou náhodou svého druha Nikolaje Pekona (pečoval o něj Sedlář, lékaře se nepodařilo najít), navíc se od skupiny oddělil partyzán Oldřich Fidler, který ji zradil a udal.
Alois Sedlář to všechno popisuje mužně a bez emocí, jeho dcera Ladislava Zuzaníková (musela jako devítiletá se svými sestrami vypomáhat) nicméně vzpomíná, že už když partyzáni přišli, byla „maminka uplakaná, tatínek utrápený... Tak jsme také plakaly a ptaly se, co se děje. Tatínek si nás vzal a říká: tak dcerečky, musíte být mlčenlivé, nesmíte nikomu nic říct, mě by zastřelili, maminku také. Neviděly jste žádné partyzány!“ Když zmizel Fidler, „tatínek byl z toho špatný, říkal, nebojíte se, že to je zrádce? Oni říkali, že ne, ale nakonec jim tatínek řekl: musíte jít pryč.“ Partyzánská skupina postupně opustila paseky a vzápětí po ní přišli němečtí vojáci.
„Maminka se starší sestrou nebyla doma. Tatínek ještě stihl všechno uklidit a dát po partyzánech do pořádku a pak se brzy ráno ozval výstřel a křik... Tatínek vyšel ven, já jsem vedla mladší sestru za ruku a vyšly jsme za ním... A to už byly paseky plné esesáků – jak kdyby to byly stromy, zelené... Stařenka se někde schovala a já jsem mezi těmi esesáky zůstala se sestrou, vodila jsem ji za ruku... A teď mě postavili k jabloni a mluv: kdy tady byli, kolik jich bylo, kdy odešli... Nebyla jsem schopná promluvit a plakala jsem... Pak jsem se chtěla s tatínkem rozloučit, tak se mnou smýkli a skopali mě až na cestu,“ vzpomíná Ladislava Zuzaníková.
Alois Sedlář skončil spolu s několika dalšími lidmi za mřížemi, pečoval o zraněného partyzána Nikolaje Pekona. Z věznice se podařilo několika zatčeným utéct, ale Sedlář zůstal, nejspíš se mu nepodařilo uprchnout se zraněným mužem, kterého by musel nést. Píše: „Strašně mě mlátili a kladli za vinu, že jsem o tom (o útěku) musel vědět a neohlásil to. Já jsem se bránil tím, že oni chodili kontrolu provádět a také na nic nepřišli... Já již jsem byl celý v krvi, ale nepovolil, vždy jsem gestapákům řekl: ´Kdybych o díře věděl, byl bych utekl také´ – zase mě bili, ale přece jen uvěřili tomuto a v bití ustali. Já jsem těm blbečkům nemohl říci, že jsem měl na starosti postřeleného partyzána Pekona...
Na to jsme byli transportováni auty do Hradiště. Já jsem byl zakutý zase s tím svým Pekonem a to: jeho levá ruka a moje pravá ruka, což bylo velmi obtížné, v důsledku zranění jeho levé nohy jsme byli na hromadě při každém kroku. Tady jsem svého Pekona ztratil a bylo mi velmi smutno, bylo mi ho velmi líto. Z Hradiště jsme brzy přibyli do Brna – Kaunicovy koleje, kde se popravovalo ranou do týla. Slyšel jsem po chodbách vyvolávat jména jdoucích na popravu, mezi nimi i jméno Pekon. V Brně skončil jeho mladý život, neboť byl stár teprve 26 roků.“
O otcově osudu nevěděla rodina Sedlářova nic, jen že byl odvezen do vězení – a spolu s ním i zraněný partyzán. Ladislava Zuzaníková říká, že na své samotě pak s matkou a sestrami čelily nejen opakovaným německým prohlídkám a kontrolám, ale také partyzánským podezřením a výhrůžkám a opakovaným nájezdům různých banditů. Zrádce Fidler byl dopaden a zastřelen v lese: „Roky jsme se tam báli chodit.“
Aloise Sedláře deportovali do Německa, do koncentračního tábora Flossenbürg. Přežil, utekl z pochodu smrti, domů se vrátil v darované americké uniformě na konci června 1945. Jeho vězeňská anabáze tím ovšem neskončila: nechoval sympatie ke KSČ, po únoru 1948 ukrýval na pasekách odbojáře z protikomunistické skupiny Světlana (kontrolované bohužel agenty Státní bezpečnosti), byl opět zatčen a do roku 1953 vězněn na Jáchymovsku. Víc se dozvíte, poslechnete-li si Příběhy 20. století, na nichž tentokrát spolupracoval František Vrba z Paměti národa střední Morava.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
