V srpnu 1989 byla Praha obsazena trabanty. Němci z Východu chtěli na Západ
Od srpna do září 1989 se Lobkovický palác v Praze stal místem německých a evropských dějin, když bylo tisícům občanů tehdejší Německé demokratické republiky (NDR) po týdnech čekání na území velvyslanectví umožněno vycestovat do Spolkové republiky Německo (SRN).
Čtěte také
Na území velvyslanectví tehdy bylo nevídané množství lidí, kteří navíc do Prahy přijeli ve svých trabantech, které nechávali opuštěné v ulicích.
„Podle posledních informací západoněmeckých rozhlasových stanic je nyní na velvyslanectví Německé spolkové republiky v Praze už na 3,5 tisíc občanů Německé demokratické republiky,“ informoval Československý rozhlas o takzvané vlně ilegálních přistěhovalců. Pro západoněmecké velvyslanectví tehdy nebyli uprchlíci z východní části Německa ničím novým.
Čtěte také
„Bylo tam málo místa, zima, všude špína, cítila jsme se sama a zmatená. Nevěděla jsem, kam to povede,“ vzpomíná tehdejší uprchlice Cathrin Hausschildová na poměry v Lobkovickém paláci na Malé Straně, které byly podle ní katastrofální.
Na tisíce lidí připadalo 22 toalet, zahrada se v deštivém září proměnila v bahnisko, další lidé překonávali plot za přihlížení československé policie.
Po zdlouhavých jednáních mohl tehdejší spolkový ministr zahraničí Hans-Dietrich Genscher 30. září 1989 oznámit lidem čekajícím na zahradě Lobkovického paláce, že jejich vycestování do Spolkové republiky Německo je možné.
Co tomu předcházelo, připomínáme v repríze pořadu Jana Sedmidubského. Na webu ale jen do 8. listopadu 2024.
Související
-
Přemysl Čech: Symbol jménem trabant
První auto, které jsem začal řídit, byl tátův trabant. Svým způsobem to bylo ďábelské auto. Pod bakelitovou (přesněji duroplastovou) kapotou vyzývavě brumlal dvouta...
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor


Zmizelá osada
Dramatický příběh viny a trestu odehrávající se v hlubokých lesích nenávratně zmizelé staré Šumavy, několik let po ničivém polomu z roku 1870.