V rozbouřených vodách. Válečný příběh Aloise Šišky a dalších letců-trosečníků

Jeden z nich, druhý pilot Josef Tománek, zrovna zemřel. Ostatní měli halucinace. Na moři zůstali v zimě, bez vody a bez jídla šest dní.

Příběh nám před lety vyprávěl jeden z těch, kdo sestřelení bombardéru Vickers Wellington přežili – hlavní pilot, generálmajor Alois Šiška (1914–2003).

V noci 28. prosince 1941 bylo velmi špatné počasí. Pilot Alois Šiška s kamarády plánoval, co budou dělat na Silvestra, dostali však rozkaz nastoupit do služby a bombardovat doky ve Wilhelmshavenu, v nichž Němci opravovali lodě.

Šiška vzpomínal na mlhu, takovou, „že nebylo vidět na konce křídel“, avšak nad cílem prý mělo být jasno.

Posádka letadla přeletěla Severní moře a dostala se do zálivu, k cíli. Šiška viděl, že letadlo před nimi zachytily světlomety, pak dostalo zásah a zřítilo se. Vypnul prý tedy motor, potichu klouzal vzduchem, podařilo se mu dostat se nad cíl a vyhodit bomby.

Jenže potom musel motory znovu „nahodit“, protože bylo třeba vybombardovanou oblast vyfotografovat – v tu chvíli Němci namířili světla „po zvuku“ a začali střílet:

„To bylo peklo, to si nedovedete představit… Já jsem ale měl Wellingtona lehčího o ty shozené bomby, tak jsem to obrátil.“

Dostali se ze zálivu a Alois Šiška šel zkontrolovat letadlo, řízení předal druhému pilotovi Josefu Tománkovi.

Nejdřív všechno vypadalo dobře: „Tak jsem tam stál a říkám si, že se zase jednou vracím domů bez úrazu.“

„Padáte jako list…“

Jenže pak se začala třást ručička levého tlakoměru, začal hořet jeden z motorů a nakonec se odlomil. Ztratili rychlost a dostali se „do vývrtky“: „To padáte jako list ze stromu.“

Přesto se jim podařilo letadlo vyrovnat natolik, že do hladiny nenarazili přídí. Alois Šiška se při nouzovém přistání praštil do hlavy, vyrazil si přední zuby a omdlel. Probrala ho zima, jak později zjistil, voda tehdy měla dva stupně.

Dostal se z kabiny na levé křídlo, ale „vlna mě spláchla jako smetí“. Doplaval nazpátek, vytáhl z kabiny zraněného kamaráda, a podařilo se jim vytáhnout na vodu záchranný nafukovací člun.

Letec britské RAF Alois Šiška na konci 90. let|foto: Post Bellum

Do něj se dostali Šiška, Tománek, přední střelec Pavel Svoboda, telegrafista Josef Ščerba a navigátor Josef Mohr. V letadle zůstal zadní střelec Skalický, toho už nezachránili.

Ve člunu si lehli přes sebe, navzájem se hřáli, a tak přečkali první noc. Otekly jim nohy a museli se zbavit bot. Provizorně ošetřili různá zranění. Všichni dostali mořskou nemoc.

Dne 30. prosince uslyšeli přes silný hukot vln zvuk motorů. „Byly to dva aeroplány, hudsony, letěly nad námi. Jeden k nám zamířil.“

V RAF prý existovala nepsaná dohoda, že posádka letadla se musí pokusit trosečníky zachránit za každou cenu – nestalo se, letadlo jim jen shodilo balíček, který se potopil, a zase zmizelo.

Začali ztrácet naději: „Já když jsem viděl ty zsinalé obličeje, přepadlé, pořád jsem se snažil vymýšlet nějakou činnost. (…) A tak jsme vylejvali třeba ze člunu vodu, jenomže to nemělo smysl. Přišla vlna a voda byla zpátky.“

Čtvrtý den dostal Tománek halucinace a zemřel Šiškovi na rameni. Přeludy ovládly i Mohra, i on na moři zahynul.

Bylo třeba přifouknout člun, ale kůže na pumpičce ztvrdla. Zbývající tři letci neměli jídlo a z nezvladatelné žízně začali pít mořskou vodu, jenže „to vám spálí hrdlo, to je zlý“.

Začali pomýšlet na sebevraždu, ale neměli pistoli. Ve výbavě člunu našli morfiové injekce, které si ale oteklýma rukama nedokázali píchnout do žil, a tak pili směs morfia a mořské vody.

Tománka „pohřbili“ do moře, na Mohrovo mrtvé tělo jim už nezůstaly síly. Upadli do bezvědomí. Dne 3. ledna 1942 je moře zaneslo k nizozemské pevnině, kde je zajali Němci. Přežili Šiška, Svoboda a Ščerba.

Pokud vás zajímají osudy pilotů a vzpomínky Aloise Šišky, poslechněte si kdykoli Příběhy 20. století nahoře v článku nebo v iRadiu.