V Minsku se dnes konala velká demonstrace běloruské opozice

21. červenec 2004

Alexandr Lukašenko, který v těchto dnech slaví již desáté výročí svého panování, je si velmi dobře vědom, že ústava by měla být respektována i v takové zemi, jakou je jeho Bělorusko, označované po starém kontinentu běžně jako poslední evropská diktatura. Jak včera sám naznačil, bude postupovat podle stejného scénáře jako v roce 1996, kdy si v referendu nechal svůj první prezidentský mandát prodloužit z pěti na sedm let.

To znamená, že vypíše referendum znovu a ústavu změní tak, aby prezidentem mohl být nejméně do roku 2011. Lukašenko začal o svém záměru zůstat prezidentem i poté, kdy to podle základního zákona země nebude možné, mluvit již loni v srpnu a naplnil tak nejhorší očekávání slabé a rozdrobené běloruské opozice.

Mimochodem - ve velkém rozhovoru pro Českou televizi na jaře roku 1998 běloruský prezident tvrdil, že na nějaké umělé prodlužování svého prezidentství nepomýšlí. V té době automaticky předpokládal, že v roce 2001 bude zvolen znovu, což se také stalo, a že prezidentem bude až do roku 2006. Výslovně tehdy připomněl, že v té době mu sice bude teprve dvaapadesát, ale že i přesto pomýšlí na politický důchod. Pravdou je, že už v té době se tomu příliš věřit nedalo - Lukašenkovo co nejdelší setrvání u moci je totiž víc než logické. Ostatně - právě zmíněnou logiku věcí včera na tiskové konferenci v Minsku potvrdil i Lukašenko sám, když prohlásil, že žádné nástupnictví za sebe nechystá. Jak s nabubřelým patosem sobě vlastním prohlásil, něco takového by znásilňovalo vůli lidu, která je mu nade vše. Zároveň však zmínil, že případný nástupce by mohl razit jinou politickou linii, než je lukašenkovská. Otázkou je, co to vlastně je - ta lukašenkovská linie. V poslední době se totiž přinejmenším rétorika běloruského prezidenta výrazně transformovala. Výrazně zmírnil protizápadní postoje a donucen byl také změnit svou linii vůči Moskvě. Vladimir Putin totiž není Boris Jelcin, který chimérické unie Ruska a Běloruska využíval jako propagandistické fangle, kdykoli se mu to hodilo do krámu. Pragmatický nový pán Kremlu dal Alexandru Grigorjevičovi hned po nástupu k moci nesmlouvavě najevo, že s realizací unie si to Moskva ještě moc a moc rozmyslí a hlavně že Lukašenko v žádném případě nemůže pomýšlet na prezidentství v tomto zatím ještě neexistujícím soustátí. Svého času se totiž běloruský prezident tímto záměrem nijak netajil.

Putinovo Rusko navíc začíná sázet na úplně jiný svazek, který by mohl do značení míry dále potlačit váhu i beztak bezvýznamného Společenství nezávislých států. Jde o ekonomické souručenství Ruska, Běloruska, Ukrajiny a Kazachstánu, v němž právě Bělorusko se svou zastaralou infrastrukturou a téměř totální absencí přírodního bohatství bude nutně hrát druhé housle. Když už jsme u té zastaralé a málo výkonné ekonomiky - Lukašenko v těchto dnech prohlásil, že stát přinejmenším prozatím neuvažuje o privatizaci největších běloruských průmyslových podniků typu automobilky Belaz a dalších rozhodujících podniků s někdejším přídomkem celosvazového významu. V situaci, kdy se zahraniční investice do země beztak nijak zvlášť nehrnou, tento Lukašenkův výrok západním podnikatelům kuráže a entuziasmu rozhodně nepřidá.

V souvislosti s připomenutým 10. výročím Lukašenkova panování a jeho úvahami o případném nástupnictví se přirozeně nabízí otázka, co bude po Lukašenkovi a hlavně kdy to bude. Historická zkušenost praví, že režimy jako současný běloruský se většinou hroutí ze dvou příčin - buď vnějším zásahem, jako byl nejnověji například irácký, nebo samy ze sebe. První podnět lze v případě Běloruska očekávat jen hypoteticky. Druhý je také málo pravděpodobný. Lukašenko 30. srpna oslaví teprve padesáté narozeniny. Velice důležité proto je, jak budou znít otázky v již zmiňovaném referendu. Je zcela nepochybné, že třetí období Lukašenkovi jeho vděčný patřičně zpohlavkovaný lid schválí. Vůbec by nás ale nemělo překvapit, kdyby si běloruský autokrat ve všelidovém hlasování nechal požehnat třeba doživotní mandát. V postsovětském prostoru podobné příklady existují - už dnes se třeba ví, že takový tádžický prezident Imomali Rachmonov setrvá ve svém úřadě nejméně do roku 2022. A příklady jak známo táhnou.

autor: ldo
Spustit audio