Užitečný ústav

Němci, poučení z pozdní reflexe nacistické éry, která pak ve velkém proběhla vlastně až v 60. letech, tentokrát nečekali a začali vést širokou diskusí nad celou otázkou tak nad jednotlivými medializovanými případy. Nebylo to jistě snadné a bez bolesti, ale o očistném účinku nelze pochybovat.

Za Dzurindovy vlády vznikla na Slovensku obdobná instituce, Ústav paměti národa. A opět stál v jeho čele člověk s vysokým morálním kreditem Ján Langoš. Než mohl vykázat zásadnější výsledky tragicky zahynul a současná vládní garnitura Ústav podle očekávání odsouvá stranou a nejraději by ho zřejmě zrušila. Lupu a ostré světlo si na komunistické archivy vzali už také Poláci. A po včerejšku nejspíš i Česká republika. Z horní komory návrh na zřízení speciálního ústavu bádajícího v análech nejen tajných služeb vyšel, takže od senátorů nelze čekat, že jejich vlastní předlohu, byť poslanci upravenou a trochu kompromisnější, odmítnou. A nečekají se také námitky prezidenta. Vznikne tu tedy něco, co jsme sice měli mít už dávno, ale i dnes ještě není zcela pozdě. Když pomineme odpor zákonodárců KSČM a pomyslíme si, že středeční prudké námitky z lavic ČSSD byly spíš demonstrací levicové jednoty, pak je tu samozřejmě otázka není nový Ústav pro studium totalitních režimů nadbytečný, neboť už existují jiné instituce s takřka totožnou agendou. Jenže například Ústav pro soudobé dějiny mohl pracovat jen s tím, co mu uvolnila příslušná sekce ministerstva vnitra. A toho bylo donedávna až žalostně málo. Teprve před pár měsíci došlo ke změně příchodem týmu historika Pavla Žáčka a výsledky bylo znát takřka rázem. A když už dnes víme, že se z dob StB a KSČ uchovala asi patnáctikilometrová řada archivních listin, pak k rychlejšímu tempu jejího probádání a vyhodnocení a zveřejňování nový ústav může přispět značnou měrou. Že má Ústav, původně zamýšlený jen pro mapování komunistické nadvlády, nyní ještě jaksi přílepek, totiž úkol zabývat se také fašistickou totalitou u nás, je ovšem spíš navíc a těžko říci, zda to k něčemu bude. Léta 1938 až 45 jsou už přece jen vzdálená a v zásadě probádaná, kdežto z éry 1948-89 toho stále víme málo. Ústav se proto zřejmě bez ohledu na své širší zadání bude zabývat svazky státní bezpečnosti nebo Ústředního výboru KSČ především. To od něho také veřejnost čeká.

Obavy, které zněly ve sněmovně, že totiž Ústav bude pracovat na politickou objednávku pravice, jsou ovšem přinejmenším předčasné. A hlavně postrádají smyslu. Pokud bude Ústav obsazen odborníky mladší generace, která už nemá takřka vazby na komunistickou totalitu, pak začne kýžený proces větrání zatuchlých a dodnes uzavřených prostor. Nad jejichž zámkem bdělo po léta dokonce několik bývalých spolupracovníků tajné komunistické policie. Což nevypadá na náhodu.

Zatímco důvěru budí systém podle něhož jmenování a odvolávání ředitele ústavu je věcí sedmičlenné rady. Tu má volit Senátem podle nominací ze sněmovny, od prezidenta a sdružení odbojářů nebo politických vězňů. A ani do rady nebo do hlavních funkcí ústavu se podle litery zákona nebudou moci dostat členové i kandidáti předlistopadové KSČ a samozřejmě členové a spolupracovníci StB. Pokud právě toto označovali levicoví poslanci jako důkaz, že ve skutečnosti vzniká "novodobý ústav marxismu-leninismu naruby", pak člověku nezbývá než kroutit udiveně hlavou.

Jesltiže zákon vstoupí v platnost, bude ovšem třeba bedlivě vybírat kdo jej povede. Jeho správné nastartování bude pro jeho životnost a význam klíčové. Už teď se zdá, že na jednu z vedoucích funkcí existuje kvalifikovaná osobnost -zmíněný Pavel Žáček. Můžeme jen doufat, že politikové odolají pokušení jmenovat šéfem někoho ze svého středu.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .