Už je to tady zase: protidrogový boj

Z té jsme občas vyburcováni - kým? Inu, politiky. Přesněji řečeno, politickými stranami. Chce-li kdo příklad toho, čemu se říká ideologizace věcného problému, má zde vhodnou ilustraci. Politici se totiž chápou tématu drogové závislosti nikoli jako nebezpečného ohrožení společnosti, ale jako beranidla proti jiným politikům.

Téma je to nejen závažné, ale i složité a některé jeho aspekty nejsou zcela jasné. Pro polemiku je jako stvořené (když se chce). Však také politici i žurnalisté pokaždé vytvoří polarizovanou arénu, kde spolu zápolí stoupenci prevence se stoupenci represe. Těmi prvními se stanou ti, kdo se pokládají za liberály, zatímco druhý pól přitáhne jednak ty, kdo se považují za konzervativce, jednak vyznavače silného státu a jeho autority. První i druzí se pak vzájemně osočují, čímž jednosvorně předvádějí neumění dialogu. V režii politicko-mediálního bulváru se tak věcný problém stává zástupným tématem meziskupinové zášti. Vidíme to i dnes, kdy se nám toto téma vrátilo na stránky tisku a na obrazovky.

Média nechtějí poučovat, nýbrž zajímat. Veřejnost také nestojí o poučení, nýbrž o upoutávky. Pak se ale některé významné aspekty problému nemohou dostat na pořad. Uvedu alespoň dva. Tím prvním jsou příčiny obliby psychotropních drog a její masové rozšíření v průběhu posledních desetiletí. Druhým jsou zkušenosti se snahou této hrozbě čelit v zemích, které se o to pokusily dřív. Tomu prvnímu se u nás veřejné projevy vyhýbají, s druhým zacházejí výběrově, neboť účelově. Jak máme věrohodně koncipovat strategii protidrogového boje, když si neujasníme, proti čemu vlastně máme bojovat?

Redukovat debatu na spor o to, zda více prevence či více represe, je stejně chytré jako hádka o slepici a vejci. Nutné je přece obojí. Co nám tady chybí, je inteligentní prevence stejně jako inteligentní represe. Kompetentní úvaha o jednom i o druhém by nás ale dovedla k takovým tématům, jako struktura a tvářnost světa, jak ji vnímají ti, kdo do něho vstupují. Tedy dnešní rodina, škola, kulturní, tedy i mediální ovzduší, mezilidské vztahy, identifikační vzory, kompetence státních institucí a jejich řízení, povaha civilizace, k níž patříme a kterou spoluvytváříme - atd.

Není to jako mluvit o provaze v domě oběšencově? Asi ano, bohužel. Taky na to není čas a prostor. Nemají ho redaktoři, moderátoři, ba ani politici. A tak nezbývá, než si zvyknout na to, že tématu, které v sobě skrývá jedno z fundamentálních civilizačních ohrožení, budou i nadále věnovány několikaminutové "vstupy" těch, kdo nás budou otřelými frázemi přesvědčovat o vlastní znamenitosti a nepostradatelnosti.

Přesto bychom neměli rezignovat, nýbrž uvažovat aspoň na vlastní pěst. Třeba o tom, že touha po opojení psychotropní drogou není žádné exotikum, nýbrž reakce na jistou situaci za jistých okolností. Ptal bych se, za jakých okolností a na jakou situaci. O tom ale někdy příště.