Útoky na Klause

Václav Žák, tehdejší místopředseda České národní rady, dnes člen takzvané velké mediální rady a šéfredaktor časopisu Listy například v Mladé frontě Dnes napsal, citujeme "Bez přehánění lze říci, že Vrba s Ježkem zachránili českou ekonomiku." Představa, že by se celé hospodářství ocitlo v kuponovém kolotoči, v němž aktivita podniků zmizela do daňových rájů jako Krejčíř na Seychely, je doslova děsivá. Dále se Václav Žák ptá. Proč s Vrbovou strategií privatizovat nejdůležitější podniky na zacílené investory jako Škodu Mladé Boleslavi na německou firmu Volkswagen Klaus nesouhlasil a hned odpovídá, vstup zahraničních investorů byl politicky nepopulární.

Klaus vsadil na domácí touhu po zbohatnutí, nejsilnější reálnou sílu každého převratu. A skoro současně se objevil v Lidových novinách obsáhlý rozhovor Boba Flídra s Petrem Pithartem, který kromě toho, že přibližně používá podobné argumenty jako Václav Žák, jde dál a jako filozofující politolog tvrdí, největší přínos Václava Klause je možná víc politický než ekonomický. On tady založil první novou standardní politickou stranu. My jsme se v Občanském hnutí museli chytit za nos, že jsme se nechali tak dlouho ukecávat takovými sentimentalisty, kteří se pořád vraceli k náladě listopadu. A hned to dokazuje i na dalším důležitém momentu, a to je kupónová privatizace.

Václav Klaus se uměl na celou situaci podívat jako politik, který ví, že nejprve musí vyhrát. Ani na chvíli nepochyboval o tom, že kuponová knížka byla předvolební agitační materiál par excelence, ostatní Václava Klause moc nezajímalo. Potřeboval vítězství. Potud je analýza obou zmiňovaných pánů akceptovatelná. Jakmile ale začnou hovořit o Václavu Klausovi jako o prezidentovi a stěžovat si jako Václav Žák na to, že prezident obhajuje dětinsky po 15 letech neobhajitelné nebo Petr Pithart, že difamuje disent a dělá z něho, Václava Havla a dalších elitáře a tvrdí, že tomu nerozumí, dopouštějí se oba stejných chyb jako před 15 lety jsou sentimentalisté a prezident Václav Klause se chová opět úplně stejně jako tehdy.

Jedná politicko-pragmaticky a svými výroky jen oslabuje před budoucí další prezidentskou volbou opozici. Každý krok Václava Klause je vždy učiněn tak, aby ho dovedl k dalšímu vítězství a aby byl srozumitelný pro co nejvíce občanů. Vedlejší negativní důsledky prezidenta moc nezajímají, ty řeší teprve tehdy, když už to nejde jinak. Všechny jeho činy musí směřovat jedním jasným směrem a nesmí se ničím nechat rozptylovat. Podobně přece jednal Reagan, a proto porazil i Sovětský svaz, ač na něj intelektuálové pokřikovali podobně jako na Klause.

Václav Klaus moc dobře ví, že žijeme ve světě, kde pravdu mají vždy jen vítězové. Postmoderní filozofování o existenci několika paralelních pravd ho nikdy nezajímalo, protože ví, že pro naše občany je příliš složité a že na vysvětlování takového modelu světa není v předvolebním klání čas. Proto mu taky zřejmě vyhovuje i současný stav mediální krajiny, na níž ho víc zajímá míra jeho vlastní prezentace než obsahy sdělení. Nebo by se také dalo říci. Klause zajímá jeho ikona a proti ní nelze bojovat sofistikovanou myšlenkou, ta musí vždycky prohrát. Působí jako psí štěkot před velkou žulovou sochou. Proto měl Václav Klaus za celou dobu tak málo soupeřů. Nepočítáme-li Václava Havla, jehož ikona má mnohem starší kořeny, tak to byli jen dva lidé, Miloš Zeman a nyní Jiří Paroubek, kteří mu byli či jsou skutečnými protivníky.

Pokud toto našim politikům nedojde, nemohou mít v soupeření s Václavem Klausem jinou než nulovou šanci. Jejich pravdy budou mít jen archivní platnost a jednou budou třeba vysoce oceněny, jako třeba hrabě von Stauffenberg, který byl jedním z iniciátorů atentátu na Hitlera. Trvalo to ale desítky let. Adenaurova vláda tiše souhlasila s veřejným míněním, že jde o zrádce a v Čechách to bude podobné se vztahem k disidentům. Moderní politický provoz zvláště u nás je degradován na souboj symbolů.