Ústavní soud je kompletní

Nutnost jmenovat nové soudce byla prvním závažným úkolem nového prezidenta Václava Klause v první polovině roku svého nástupu 2003. Nezhostil se ho nejlépe, ale jen jeho vina to nebyla.

Podle článku 84 se Ústavní soud se skládá z 15 soudců, kteří jsou jmenováni na dobu deseti let. Soudce Ústavního soudu jmenuje prezident republiky se souhlasem Senátu. Soudcem Ústavního soudu může být jmenován bezúhonný občan, který je volitelný do Senátu, má vysokoškolské právnické vzdělání a byl nejméně deset let činný v právnickém povolání. Tolik citát z Ústavy. Princip společného souhlasu dvou ústavních institucí, Senátu a prezidenta, byl v tomto procesu podroben tvrdé zkoušce.

K tomu je ještě třeba dodat, že Ústavní soud České republiky, jehož hlavním úkolem je ochrana ústavnosti, byl zřízen Ústavou a zákonem o Ústavním soudu po vzniku České republiky v roce 1993. Reálně vznikl až v jeho polovině. Protože funkční období je deset let, v roce 2003 teoreticky mohl vypršet mandát všem ústavním soudcům. To byla slabina jeho zákonného postavení. Ale protože už v průběhu deset let došlo k výměnám, na prezidenta v roce 2003 čekalo jmenování osmi ústavních soudců, od té doby vypršel mandát dalším čtyřem. Václav Klaus tedy v době své funkce jmenoval dvanáct Ústavních soudců, tři jmenoval ještě Václav Havel.

Teprve nyní je tento proces dokončen, Vladimír Kůrka bude tedy posledním ústavním soudcem, kterého jmenoval v tomto funkčním období prezident Klaus. Všichni už mají mandát končící až v dalším prezidentském funkčním období, ledaže by samozřejmě některý z nich ukončil svoje funkční období předčasně. Připomeňme jen, že Vladimír Kůrka má sedmapadesát let, působil u Nejvyššího soudu a nikdy nebyl členem žádné politické strany.

Jak už bylo řečeno, prezident se svého úkolu nezhostil právě nejlépe, o čemž svědčí i ten fakt, že až nyní je Ústavní soud kompletní, po polovině prezidentova mandátu. Václav Klaus navrhl Senátu celkem 18 kandidátů na ústavní soudce. Senát mu tedy odmítl šest kandidátů. Senát nemusí zdůvodňovat, proč prezidentova kandidáta neschválil, ale protože Senát ovládají pravicové strany a nezávislí senátoři, často senátorům vadilo členství kandidátů v bývalé KSČ. Často bylo také kritizováno právnické angažmá kandidátů v citlivých kauzách a také jejich údajná profesní nevyzrálost. Právníka Aleše Pejchala prezident navrhl dokonce dvakrát a dvakrát byl odmítnut.

Prezident se dostával se senátory do ostrých konfliktů. Obě strany se vzájemné obviňovaly, že nesou odpovědnost za neúplnost Ústavního soudu. Jeden čas totiž dokonce počet Ústavních soudců klesl pod 12 členů, což znamenalo, že soud podle zákona o Ústavním soudu nemohl zasedat v plénu a nemohl tedy případně rušit platnost zákonů, pokud by dle jeho názoru byly v rozporu s Ústavou.

Otázka vztahu prezidenta a Senátu v této věci je skutečně poměrně složitá. Podle znění Ústavy je jasné, že na každém ústavním soudci se musejí shodnout dvě ústavní instituce, prezident a Senát. Pokud jedna z nich není schopna akceptovat názor druhé strany, obě nesou odpovědnost za neúplnost Ústavního soudu. Tak je to třeba posuzovat. Prezident by tedy měl předkládat takové návrhy, aby s nimi Senát mohl souhlasit. Na druhé straně by ale i Senát měl brát prezidentův názor v potaz.

To se v tomto dohadování nestalo, jak je bohužel v české politice pravidlem. Obě instituce se přitom tvářily, že důležitý je jen jejich názor a že druhá strana by se mu měla podřídit, jinak je právě ona odpovědná za výsledek nedohody. Prezident Václav Klaus například dával najevo, že se necítí za neobsazení soudu odpovědný, protože předložil dostatek kandidátů, kteří ovšem byli odmítnuti. S dalšími kandidáty si dával na čas s poukazem, že je těžké adekvátní vyhledat.

Senátoři zase tvrdě a často zcela neadekvátně útočili na hlavu státu s tím, že jim má předložit průchodné kandidáty a dokonce to s nimi dopředu konzultovat, což ovšem není prezident povinen. Někteří ho obviňovali se záměrných průtahů a pohrdání názory Senátu, to když například podruhé předložil kandidaturu odmítnutého Aleše Pejchala. Jeden ze senátorů dokonce navrhoval obvinění prezidenta z velezrady, které může vést až k jeho odvolání. Trochu paradoxní přitom bylo, že podle Ústavy takovou žalobu podává Senát právě Ústavnímu soudu.

V každém případě je tedy dobře, že proces byl ukončen a zbývá po něm jen nepříjemná pachuť sporu dvou ústavních institucí, které by měly v zájmu státu spolupracovat.