Úskalí zákona proti diskriminaci

On tak občas vskutku činí (slovem a gestem). Z toho ale neplyne, že tak činí pokaždé. Pojem diskriminace je problematický sám o sobě, tedy bez ohledu na to, že si to o něm myslí Václav Klaus.

Problematická je ostatně i sama evropská integrace. Neříkám "špatná", říkám "problematická". Evropské standardy určily země, které tvořily původní Evropské společenství. Tedy země severozápadní Evropy a my říkáme, že jsou vyspělé. V některých oblastech života si vedou tak, že jim můžeme závidět. Jinde to ale tak jisté není. Jistá potíž je v tom, že se tady v Česku úplně neshodneme na tom, co je v té vyspělejší Evropě záviděníhodné a co ne.

Domnívám se, že např. projekt její ekonomické integrace patří k těm slibným. Také fungování některých jejích institucí nám může být vzorem. Je tam větší vymahatelnost práva a odolnost vůči korupci. Snad i kvalitnější právní a občanské vědomí. Ne všude a ne vždycky, ale vcelku snad ano. Zatím.

Je tu však ještě jiné hledisko, z něhož se ta jinak vyspělá západní Evropa jeví jako společenství orientované na konzum, komfort, které má jen malý zájem o svou bezpečnost a žádný zájem o vlastní reprodukci. Proto vymírá. Tedy - říkám to nerad - jako společenství do jisté míry úpadkové. - Tím netvrdím, že my, postkomunistické země, jsme na tom líp. Ale západní Evropa funguje jako jakási avantgarda EU, její "tahoun". Nemůže se stát, že nás bude táhnout i méně perspektivním směrem?

Např. důsledkem velkorysé imigrační politiky 60. a 70. let jsou tam početné menšiny, které se ani ve 3. generaci neintegrovaly. Jsou s tím potíže, které se budou spíše zvětšovat než zmenšovat. Projekt multikulturního soužití se tam neosvědčil tak, jak byl původně zamýšlen. Bude-li nás k němu EU nutit, máme si to nechat líbit? Ona tak zatím nečiní, vymáhá však na nás antidiskriminační legislativu.

Původní záměr je jistě chvályhodný. Je veden snahou o spravedlnost. Je-li někdo ve svých právech zkracován jen proto, že je jiné barvy pleti resp. rasy, jiné víry, nebo pro nemoc, pro svůj věk, pohlaví, světonázor, sexuální orientaci, není to spravedlivé. Kromě nespravedlivé diskriminace však existuje i ta důvodná. Barvoslepý se snad smíří s tím, že nemůže být strojvůdcem. Snad se i rodiče dítěte, které přišlo do styku s infekcí, smíří s tím, že nemohlo se školou na hory, i když neonemocnělo. - Co když nějaká feministicky smýšlející skupina obviní z diskriminace toho, kdo veřejně brojí proti potratům? Co když církevní instituce odmítne zaměstnat zjevného ateistu? Co když se bude organizace homosexuálních občanů domáhat toho, aby se aktivisté z jejích řad podíleli na sexuální výchově dětí a mládeže a rodiče budou proti tomu? Co když zaměstnavatel odmítne uchazeče jiné barvy pleti, protože nebude mít kvalifikační předpoklady, ale ten to bude vydávat za rasovou diskriminaci?

Kdo bude v těchto sporech rozhodovat? - Inu, justice, není-liž pravda? Ta se dnes u nás stává rozhodčím i v politických sporech, třebaže ty by měly být řešeny jinde a neputovat do soudní síně. Lze očekávat, že spory o diskriminaci jí přidělají práci, což při systémových těžkostech našeho soudnictví není příjemná vyhlídka. Také lze očekávat, že se tyto spory stanou potravou pro média, která mají blíže k těm bulvárním než k těm seriózním. Jaký to bude mít dopad na veřejné mínění? - Ty otázky, které jsem si kladl v předchozím odstavci, jsem si nevymyslel. V zemích, jimž říkáme vyspělé, k takovým konfliktům dochází. Díky tamější setrvačnosti občanského i právního vědomí se tím veřejné mínění zatím nenechá vyvést z míry. Ale neplatí to všude. Itálie čelí faktu, že kriminalita migrantů z řad rumunských Romů a z Albánie je statisticky pravděpodobnější než u domácí populace, a neví si s tím rady. Chování části muslimské menšiny rozkolísává veřejnost tolerantního a politicky korektního Nizozemí, která si také neví rady.

Zkrátka: diskriminovat či nediskriminovat je stále obtížnějším problémem a já rozumím prezidentovu vetu. Co si s tím problémem počne naše politická a mediální reprezentace, naše intelektuální elita, justice, veřejnost, to nevím. Ale mám starost.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .