Usáma na útěku

Vedení pákistánské armády doufalo, že na stopu bin Ládina je přivede nedávno chycený abú Farádž, který plánoval teroristické operace a patřil k jeho nejbližším spolupracovníkům. Je ale zřejmé, že bin Ládin se pojišťuje i proti takovým případům. Neustálá změny místa pobytu znamená, že ho neznají ho ani jeho nejbližší. Mimochodem, Saddám Husajn to prý činil i několikrát za den.

Naději, že abú Farádž bude malou rybou, na kterou se chytí hlavní sumec, měla i americká tajná služba. Dlouho tohoto muže sledovala a plán změnila až ve chvíli, kdy hrozilo, že by zmizel samotný Farádž. Tehdy na něj podle všeho navedla pákistánskou armádu, jež potom Farádže překvapivě hladce zadržela. Stačilo prý hodit slzný plyn do domu, kde se tento ozbrojený terorista skrýval a za chvíli odtud vyšel s rukama nad hlavou.

Usáma se pravděpodobně pohybuje v horském terému mezi příslušníky kmenů, jež ho považují za hrdinu a bezmezně obdivují. Má u sebe jenom hrstku nejvěrnějších. Podle pákistánské armády je ale do značné míry odřezán od světa - jak ve vertikální, tak i v horizontální komunikaci. To znamená, že nemá přímé spojení s nižšími strukturami Al-Kájdy, ani s dalšími organizacemi téhož druhu.

Význam Usámy bin Ládina je v současnosti už asi jenom symbolický. Moc a vliv symbolů ale není radno podceňovat - hlavně v islámském světě. Stačí, aby se někde objevila kazeta s jeho duchaplnými úvahami, okamžitě ji odvysílá katarská Al Džazíra a v žilách adeptů na teroristické akce stoupne adrenalin. Z hlediska Spojených států je přitom důležité dostat tohoto zločince před soud, i kdyby to mělo trvat deset let a měla z něj být jenom troska. Morální zodpovědnost za hyenistické útoky na New York a Washington na něm zůstane navěky.

Hlavní fronta války proti terorismu se ale dávno přesunula jinam. Hlavním těžištěm ve vojenském smyslu se stal Irák, a to stejně pro Američany, jako pro islámské teroristy. Díky chronické nestabilitě váže tato země obrovský politický i vojenský potenciál Spojených států. V tom se dá považovat strategie teroristů za relativně úspěšnou. Tlak na Sýrii a hlavně na další členy takzvané osy zla, se musí omezit na diplomacii (jež je v očích teroristů synonymem slabosti).

Mimochodem, o ose zla americký prezident Bush v poslední době raději nemluví. Stav totiž není nejpříznivější. Američané obsadili Irák, ale ukázalo se, že ten vlastně neměl zakázané zbraně. Írán a Severní Korea nyní vesele rozvíjejí nukleární programy v přesvědčení, že Washington si nemůže dovolit žádnou větší akci proti nim.

Diplomatické otěže převzaly navíc další země. V případě Severní Koreje Čína a Japonsko a v případě Íránu Evropané, přesněji: Francouzi, Britové a Němci. Všichni tvrdí, že cukr je lepší než bič. Zastávají vizi polidštění severokorejského režimu na čínský způsob. Co se týče Íránu, věří v neviditelnou ruku trhu, jež učiní z mocných ajatoláhů figurky na šachovnici. Zda jsou jejich očekávání realistická, to ukáže čas. Otázka je, jak dlouhý tento čas bude.

Američané se nyní potřebují stejně nadechnout. Ekonomická situace sice není kritická, má ale daleko k závratnému růstu z let devadesátých. Irák se navíc nestal vzorem svobody a demokracie - naopak, ukázal jak daleko mají islámské společnosti k vytvoření státu západního typu. Mnoho předpokladů tedy Američanům nevyšlo, ačkoliv základní tvrzení, že svět je lepší bez diktátora Saddáma Husajna, se zpochybnit nedá.

Zdá se tedy, že poté, co boj proti terorismu prošel vojenskou fází, dostal se do fáze diplomacie. To samozřejmě nevylučuje novou vojenskou akci. Proto by bylo ze strany Íránu nebo Severní Koreje naivní myslet si, že Damoklův meč nad jejich hlavami už nevisí. A co se týče Usámy bin Ládina, jeho dny jsou, doufejme, spočteny.