Úpadek mravů

Opakuji, že nebyl. Kapsáři, bankovní ředitelé a poslanci tenkrát sice kradli trochu méně provokativně, než v současné době, vyznačující se liberálním přístupem policie, osudů a společnosti vůbec ke zločinu, ale na straně druhé lidstvo dnes jaksi pozapomíná na tehdejší zkušenost s nacistickými koncentráky, komunistickými gulagy a světovou válkou. Lidský život tehdy neměl žádnou cenu. Cenu nemělo skoro nic.

Připomeňme ostatně, že každá historická epocha si svoje hodnoty nastavuje úplně jinak. Mohl bych to doložil svým maličkým osobním archivem vybraných zločinů. Černou kroniku jsem pročítal s pinzetou v ruce již v někdejším Československu. Ve Švýcarsku jsem svého zvrhlého koníčka neopustil.

Tak třeba Rudé právo z 30.března 1976 napsalo: Vrcholem bezcitnosti byl čin 2 neznámých mužů, kteří se nabídli, že odvedou 27letého nevidomého občana z restaurace v Praze 3 na Betlémském náměstí. V tmavém zákoutí ho však několikrát udeřili do tváře a odcizili mu 280 korun a slepecké hodinky. Z místa činu utekli." Takové zprávičce by se moderní zločinec, shazující své oběti v sudech do Orlické přehrady, shovívavě usmál a starej Grebeníček? No, kdyby byl živ, tak taky.

Toho okradeného slepce jsem myslím znal. Chodil s kamarádem do někdejší hospody u Zelené Lípy na Starém Městě pražském. Slepí byli oba, ale jeden přece jenom trochu viděl a vodil toho úplně nevidomého na záchod. Tu a tam vytahovali ty slepecké hodinky z kapsy a radostně si spočítali, že do uzavírací hodiny stihnou ještě 1 pivo. Občas si z novin ovšem vystřihnu i zprávu, jež dokládá, že trvalý úpadek mravů je příležitostně vyvažován explozemi dobra.

Laskavý francouzský gangster své oběti postižené infarktem v důsledku přepadení poskytl masáž srdce a zavolal sanitku. V japonské televizi lítostivě vystoupil zahradník, který letos v březnu s nožem v ruce přepadl v západní části Tokia poštovní filiálku a ukořistil 340 000 jenů, neboli 68 000 českých korun. Protože ho však příslovečně hryzalo svědomí a také jeho přítelkyně nebyla srozuměna s nelegitimním původem jednorázového finančního vylepšení, peníze hned v květnu vrátil a jako důkaz upřímného pokání přidal 10 000 jenů pokuty. Poté sám sebe udal na policii. O geneticky vrozené dobrotě člověka, jež může příležitostně zvítězit nad stejně tak zakódovaným zlem masivně vypovídá případ, který se letos v červnu odehrál v Curychu.

Devatenáctiletýletý mladík přepadl benzínovou pumpu, ale protože byl začátečník a zřejmě i měkká povaha, neukořistil vůbec nic. Harémně utekl, najal si taxíka a zamířil domů, do Basileje. Cestou začali lupič a taxikář přátelsky klábosit o životě. Chlapec si po chvíli postěžoval na špatně jdoucí gangsterské řemeslo a přiznal, že momentálně nemůže za jízdu zaplatit, protože to jaksi neklaplo. Slovo dalo slovo a taxikář, představuji si, že to byl takový sympatický tatík typu Jeana Gabina, zločinného chlapečka s jeho souhlasem odvezl rovnou na policejní strážnici. Poněvadž slušnost je úplně stejně nakažlivá jako špatné mravy, mohlo by jednou dojít k lavinovitému šíření správňáctví, k jakémusi tsunami dobra, jež by se nevyhnulo ani jisté nejmenované středoevropské zemičce pokojně dřímající v kotlině obklopené horami.

Bývalý televizní ředitel sáhne do kapsy pro 10 miliard. Policajti veřejně označí členy bratrstva kočičí pracky, jimž se povedlo pltí národní zahrádky prorůst až nahoru, Pepa z Hongkongu konečně řekne, jak to bylo, komunisti se s trojím magickým odplivnutím přes rameno odřeknou nejen firmy, ale i své krvavé minulosti, veřejné osoby písemně odpřísáhnou, že už nikdy se nebudou prát před kamerou a dokonce i číšníci uznají hosty jako lidské bytosti sobě rovné.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci http://www.rozhlas.cz/cro6/audio/ Radio na přání