Umožní Sýrie vyšetřování?

V jistém smyslu žne trpké ovoce tyranie svého otce Hafíze Assada, který byl jedním z krutých vládců Blízkého východu, a který vzdělaného syna jednoduše dosadil na špici režimu. Založil tím jakousi dynastii prezidentů.

Dynastie se ale může lehko zhroutit. Všechno začalo přípravami voleb v sousedním Libanonu, který považovala Sýrie dlouhá léta za svůj satelit. V polovině února došlo k atentátu na Rafíka Harírího, který by libanonské volby nepochybně vyhrál. Obrovský výbuch bomby zabil spolu s ním 22 lidí - a hned bylo jasné, že zinscenování nemohlo mít na svědomí pár amatérských fanatiků. Byla to jasná práce expertů.

Libanonská opozice měla okamžitě jasno: byly za tím syrské tajné služby, možná spojené s domácím loutkovým režimem. A tak se stalo, co nikdo nečekal. Tisíce lidí vyšly do ulic a na světě byla takzvaná "cedrová revoluce". Ta vedla nejenom k volbám, ve kterých zvítězila opozice. Vedla i k něčemu daleko důležitějšímu: ze země musela odejít syrská okupační armáda.

Příběh tím ale zdaleka neskončil. Smrt Rafíka Harírího začal vyšetřovat tým OSN v čele s odvážným německým prokurátorem. Postupně se rozkrývaly podivné souvislosti a ukazovalo se, že stopy vedou skutečně do Damašku. Přestože v samotné zprávě vyšetřovatelů nebyla předběžně uvedena konkrétní jména, mezi podezřelými jsou minimálně dvě postavy Assadova režimu: jeho bratr, který má důležitou pozici v armádě, a švagr, který velí vojenské rozvědce.

Sýrie přitom odmítla spolupracovat, takže tým vyšetřovatelů se musel omezit na suché konstatování faktů a daných podezření. Záležitost se dostala do Rady bezpečnosti- a syrský režim zjevně doufal, že tam také skončí. Má tam přece želízko v ohni, kterým je Rusko, kde za komunismu studoval nejeden syrský ministr. A Moskva se netajila tím, že případné sankce bude skutečně vetovat.

Stala se ale věc, se kterou prezident Assad nepočítal. Předkladatelé (tedy Američané, Britové a Francouzi) na poslední chvíli sankce škrtli, takže zůstala pouze výzva, aby Sýrie s vyšetřovateli spolupracovala. V tom nemohlo Rusko couvnout. Rezoluce byla přijata navíc jednohlasně, což byl pro Damašek zjevně šok. Dalším šokem byl postoj zmíněného Ruska, a také Číny nebo Alžírska, jež v kritické chvíli rovněž zvedly ruku.

Prezident Assad se tím pádem ocitl na křižovatce, ze které vedou dvě velice hrbolaté cesty. Může rezoluci přijmout, nechat zatknout svého bratra a švagra a pozvat do země vyšetřovatele. V takovém případě riskuje, že bude sám svržen. Vlivné postavy režimu rychle pochopí, že jde o krk, a puč se pro ně stane jediným řešením. I kdyby převrat nevyšel, země se ocitne v chaosu. A i kdyby dokázal Bašar Assad případný chaos zvládnout, nikdo mu nezaručí, že se sám neocitne na seznamu podezřelých z atentátu na Rafíka Harírího. Zda má svědomí čisté, to ví asi jenom on sám.

Pokud se vydá Assad druhou cestou, odmítne rezoluci OSN, semkne řady prominentů režimu a postaví se proti zbytku světa. Veřejné mínění se obrátí proti němu, neboť běžný člověk na Blízkém východě to bude brát jako jasné přiznání viny za atentát. Může samozřejmě doufat, že Moskva ho zachrání aspoň před sankcemi. Po posledním kroku Ruska to ale není jisté. A sankce by zřejmě znamenaly pád režimu. Saddám Husajn jim sice dokázal vzdorovat dlouhá léta, ale jenom díky zásobám ropy. Takovou kartu syrský režim v rukou nemá.

Už delší dobu se v souvislosti se Sýrií mluví o takzvané "lybijské cestě". Bašar Assad dostává nenápadná diplomatická doporučení, aby následoval příkladu tamního plukovníka Kaddáfího, který po pádu Saddáma Husajna prohlásil, že končí se snahami o vývoj zakázaných zbraní a začal spolupracovat se Západem v boji proti terorismu. Bašar Assad se ale zatím k ničemu kloudnému neodhodlal - nebo si to ve své situaci prostě nemůže dovolit.

Mimochodem, někteří znalci poměrů se zamýšlejí právě nad otázkou, co si může syrský prezident vlastně dovolit? Mají pocit, že Bašar Assad se upřímně snaží o reformy, ale nemá vliv. Kritizují dokonce Washington, který je podle nich příliš tvrdý a zbytečně vyhrocuje situaci, jež může vést jenom ke zhoršení poměrů.

Zda mají pravdu, to se teprve ukáže. Jisté je, že syrský prezident, který má západní vzdělání (získal diplom očního lékaře) stojí na rozhodující křižovatce života. Zatím se zdá, že se postaví na stranu domácího režimu. Překvapení ale není radno předem vylučovat.