Ultimáta

21. září 2004

Jakmile je řeč o ultimátu, vybavují se člověku ty nejhorší představy. Na vině jsou zprávy o teroristech, kteří kladou těžko splnitelné podmínky a po jejich nesplnění vraždí. Naposledy včera vypršelo ultimátum pro propuštění žen z irácké věznice, ve které přitom údajně žádné ženy nebyly. Zřejmě nebylo koho propustit, unesený Američan ale stejně přišel o hlavu.

Smyslem ultimáta, oznámeného teroristy prostřednictvím nějaké arabské, prý nezávislé televize, nebývá splnění konkrétního požadavku, ale spíše vyvolání hrůzné předtuchy. Ultimátum tedy vnímáme jako anonci dalšího vražedného videa umístěného teroristy na internetu. V této chmurné atmosféře působí včerejší ultimátum Jany Bobošíkové Vladimíru Železnému jako nevinný žert. Začínající politička dala svému kolegovi týden na to, aby se jí omluvil za výroky, kterými se cítí poškozena a vnímá je jako lži a pomluvy. Po vypršení ultimáta naštěstí nepoteče krev, europoslankyně civilizovaně podá občanskoprávní žalobu.

Co si od takové žaloby slibuje, není přitom příliš jasné. Spor dvou našich nezávislých europoslanců o pojetí politiky nevybočuje z mantinelů politické kultury, kterým jsme uvykli. Z prospěchářství či zrady, respektive z toho, že jejich politickou metodou je lež, se politici vzájemně obviňují běžně. Jedná se přitom od nich o politická prohlášení a na ta se vztahuje poslanecká imunita. Posoudit, kdo má pravdu, je kompetentní spíše občan-volič nežli soud. Europoslanec už prostřednictvím své asistentky oznámil, že na ultimátum své kolegyně necítí potřebu reagovat. Proč by také reagoval, když nejde o život. Doba je zkrátka taková, že ultimáta, ze kterých nemrazí v zádech, jsou směšná.

autor: iho
Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Hurvínek? A od Nepila? Teda taťuldo, to zírám...

Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka

hurvinek.jpg

3 x Hurvínkovy příhody

Koupit

„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka