Události kolem úmrtí papeže Jana Pavla II. velmi pozorně sleduje i Rusko

Ruská média dnes velmi pozorně sledují okolnosti papežovy smrti i dohady o jeho nástupci. Méně zajímavý je pro ně ovšem fakt proč se Rusko ani v postsovětských časech jednoho z nejslavnějších mužů světa na konci 20. A počátku 21. století nedočkalo.

Všeobecně se ví, že jak Boris Jelcin, tak zejména Vladimir Putin by o papežovu návštěvu Ruska velice stáli. Ještě známější je fakt, že o podobnou návštěvu velmi stál i svatý otec sám. Přesto k ní nikdy nedošlo. Pokusme se tedy shrnout důvody, proč se tak stalo:

1. Důvodem nejpodstatnějším zřejmě bude postoj ruské pravoslavné církve. Ta se po roce 1991 ocitla v situaci, na niž dílem zvyklá je a dílem není. Zvyklá je na to, že je odjakživa tichou součástí státní moci. Od dob historických až do roku 1991, kdy se rozpadl Sovětský svaz, žila v situaci, kdy reprezentovala náboženství oficiálně podporované a existující v poměrech, kdy jakákoli konkurence byla téměř vyloučena. Už 90. léta přinesla docela jiný obrázek. Zejména v Jelcinově epoše měly do Ruska zcela volný přístup spíše náboženské show amerických protestantských kazatelů, které předváděly věci, jež velmi ortodoxní ruská pravoslavná církev nabídnout nemůže. Proto se také její špičky okamžitě ozvaly a žádaly stát, aby proti podobným neznabožským novotám zasáhl. Tento - zejména za Borise Jelcina - dost dobře udělat nemohl, ale protože věděl, že stejně jako v historii pravoslaví potřebuje, pomohl všude, kde se dalo. Dnes už na zejména americké kazatelské cirkusy narazíte jen zřídka.

2. Jak jsme uvedli, největší starosti měla ruská pravoslavná církev s americkými kazateli. Samnotný katolicismus je v Rusku velmi slabý a většina katolických kostelů v zemi obsluhuje v Rusku žijící Poláky. Opatrný vztah ke katolicismu proto není způsoben touto konfesí samotnou, ale spíš osobností Jana Pavla II. samotnou. Je všeobecně známo, že Karol Wojtyla byl jedním z hlavních inspirátorů vzniku odborářského hnutí Solidarita. To naznačilo možnost, že podobně jako nacionální socialismus, není ani komunismus politickým konceptem, který by vydržel po staletí. S ohledem na to, že nezůstalo jen u náznaku, řada Rusů, a to nejen těch, kteří vyznávají pravoslaví, měla svatému otci za zlé, že se stal jedním z hybných momentů pádu sovětského impéria.

3. Staré české úsloví praví, že nemůžeme mít rádi toho, komu jsme ublížili. Paradoxně to připomnělo i nedávné výročí katynského masakru, jemuž ruská oficiální propaganda i její média znovu, podobně jako v sovětských dobách, říkají chatyňský a o desetitisících vyvražděných polských armádních důstojníků už znovu nepadne ani slovo. Rusové se podvědomě a neradi, ale přece jen cítí vůči Polákům provinile - i když si to sami nepřiznávají.

4. Polsko bylo zřejmě nejvzpurnějším členem Varšavské smlouvy. Přestože řada světových politologů dodnes soudí, že i nejvyšší kremelští bossové ve skrytu duše považovali za úctyhodný, právě sovětské státní moci byla československá, bulharská či východoněmecká spojenecká servilita daleko příjemnější, protože pohodlnější. Poláci, vzhlížející ke svému papeži, byli pravým opakem tohoto principu. Současné Polsko, reprezentované postkomunistickým pragmatikem Aleksandrem Kwasniewským, si dává velký pozor, aby někdejšího utlačovatele, byť dnes odděleného ukrajinským a běloruským územím, zbytečně nepozlobilo. Vztah obyčejných Poláků k Rusům a Rusku však zůstává stále stejný, tj. opatrný a podezíravý. Obráceně to platí rovněž, a na vlastní kůži to po více než čtvrt století zažíval i první slovanský papež.