Týden očima Petra Schwarze: Čísel hra mámivá
Česko se přes léto připravovalo na další vlnu koronaviru, až se připravilo. Po svém. Nyní každý den trháme národní rekordy, bohužel v počtu nakažených. Je jen pár zemí v Evropě, kde nákaza postupuje ještě rychleji.
Ještěže vždy je možné najít i nějaká hezká čísla. A tak premiér Babiš radši zdůrazňuje, že smrtnost je u nás naopak nižší než ve většině Unie.
Čtěte také
Naštěstí, bylo by ale také hezké vědět, proč tomu tak je. Ono toho zas tolik k uklidnění nezbývá – o oné Chytré karanténě se teď radši moc nemluví, mohlo by to vzbudit vášně, semafor sice nějak svítí, ale nikdo moc netuší podle čeho a stejně jsou od čtvrtka roušky ve vnitřních prostorách povinné všude, a o trasování jsme se tento týden dozvídali ledacos, prakticky každý den něco jiného: měly by se trasovat jen vážné případy, hygienici stíhají i nestíhají a také se podle premiéra připravuje projekt, aby se nakažení mohli trasovat sami. Zatím jen trasovat, ale možnosti tu ještě jsou.
Také vláda nechala rozeslat každému nad 60 let po respirátoru a pěti rouškách, proč právě od šedesáti, zůstalo rovněž ve hvězdách, každopádně podle statistik jsou nyní nejohroženější skupinou lidé mezi padesátkou a šedesátkou. Inu, čísla. A tak největší smysl z toho všeho dává výzva ministra zdravotnictví Vojtěcha dodržovat zásadu tří R – ruce, míněno umyté ruce, roušky a rozestupy.
Více pudu sebezáchovy
I u nás ale narostl počet těch, kteří nošení roušek považují za omezení své svobody a na sociálních sítích se předhánějí v nápadech, jak s tímto nařízením po česku vydrbat – třeba udělat si roušku ze síťoviny. Jak hrdinské. Ale v rámci boje za svobodu tomu přece jen ještě něco chybí, příští etapou by mohl být přestat si mýt ruce a pak se přestat mýt úplně.
Čtěte také
Koronavirus vytlačil z centra pozornosti už opravdu brzké senátní a krajské volby, ale sem tam na kampaň přece jen narazíme. A najdou se pak hesla, která jsou tak nějak krásná sama o sobě – já třeba narazil na internetu na heslo „Stop smradu z granulí“, doplněné o slib jednoho kandidáta do Senátu, že navrhne zákon na pachové limity. Boj za méně smradu ale u nás jen tak neskončí.
Trvalo to dlouho, ale stát se poprvé omluvil za to, že prezident Zeman nemluvil pravdu. Protože prezidenta k takové omluvě nikdo donutit nemůže, Nejvyšší soud to nařídil ministerstvu financí. Na Slovensku předseda parlamentu Boris Kollár přišel o šanci získat anticenu Homofob roku, na kterou byl původně nominován. Ukázalo se totiž, že si Kollár na internetu vášnivě dopisoval s transgenderovou modelkou včetně návrhů na to, jak se budou vzájemně uspokojovat. „Pro mě je to forma relaxu, na internetu si píšu s každým,“ uvedl Kollár.
Čtěte také
Společnost ve Spojených státech je před prezidentskými volbami čím dál hlouběji rozdělená a obě strany zacházejí stále častěji do dříve těžko představitelných extrémů. Podle tento týden zveřejněných nových pravidel americké Akademie filmového umění a věd se budou moct od roku 2024 o Oscara za nejlepší film ucházet jen snímky, ve kterých budou podle určitých kritérií dostatečně zastoupeny ženy, příslušníci různých menšin, etnických i sexuálních, nebo zdravotně postižení v tématu, dějové lince nebo v hlavních nebo epizodních rolích, zároveň také na hlavních tvůrčích postech, ve štábu a v marketingu a propagaci – nebude tedy rozhodovat jen kvalita filmu sama o sobě, ale kvóty.
Perlička – i když nám to přijde jako podivný hollywoodský výmysl, Američané se inspirovali u Britů, kteří velice podobná kritéria už několik let u svých cen uplatňují a každoročně rozšiřují.
Podivné palivo si pro ohýnek zvolil muž z jižních Čech. Z lesa donesl nalezený nevybuchlý protiletadlový granát a nenašel pro něj lepší uplatnění než ho hodit do ohniště. Logicky následující výbuch mu způsobil vážná zranění. Více pudu sebezáchovy přeje posluchačům Českého rozhlasu Plus, sobě i celému světu Petr Schwarz.
Autor je komentátor Českého rozhlasu
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
