Ty hodné a ty zlé

Sleduji, jako mnoho dalších, ty současné mediální přestřelky a bitky, sleduji, co kdo jak a komu říká - a otázka je stále táž: "Kdo jsou ty zlé a kdo ty dobré?" Pointu řeknu hned úvodem, je tak očividná, že se na ní nevyplatí čekat. Ani dobré, ani zlé už nejsou - vyjde to všechno asi tak nastejno, i když příhodnější by asi bylo pozměnit otázku. Nyní už by zněla: "Kdo jsou ty zlé, a kdo ty horší?"

Pokusím se to zezřetelnit jen na pár příkladech z našich běžných životů. A musím předeslat, že velkou roli (větší, než bychom si mysleli) v tom hrají média a jejich způsob re-prezentování reality pro koncové uživatele - pro občany. Například - zmizení peněz z účtů Konsolidační agentury. Jednoho dne se přijde na to, že jeden z vysokých činovníků té instituce ulil na konto ve Švýcarsku půl miliardy korun. Ještě před pár lety by se tomu říkalo "krádež", v současnosti už tahle finanční operace nedostane ani pověstné označení - "tunel". Dnes se to vysvětlí veřejnosti tak, že to byl (jistě, poněkud nejapný) pokus zhodnotit prý peníze státu nějakými ze zahraničí organizovanými investicemi.

Aby nebyl všemu matení pojmů konec, po několika dnech se veřejnost dozví, že peníze nejsou jen tak někde v cizině, nýbrž, že je obhospodařuje nějaký pan podnikatel, který tu půlmiliardu dostal jako půjčku (samozřejmě, bez nějakých dokladů o převzetí, atd.) od nějakého jiného pana podnikatele, a že je hodlá vrátit. Jako podmínku pro vrácení peněz si pan podnikatel stanovil, v rozhovoru pro sdělovací prostředek, že nechce být zadržen - pak by to prý pro něj s vrácením peněz bylo složité.

Veřejnosti je tedy předložena historka, která by se nejspíš nechytla ani u značně jednoduchého Karla Maye v jeho indiánských příbězích.

Mám (a se mnou i ten zbytek občanů téhle republiky) uvěřit, že někdo může bez povšimnutí odeslat státní peníze do ciziny, odtud je někdo jiný může vyjmout a bez dokladů dát dál jako více než "čestnou" půjčku jiné osobě, která až po provalení této podivné operace přislíbí navrácení peněz do správy státu? A dále - mám přistoupit na to, že takovéto manévry se státními penězi jsou cosi normálního?

Jiný příklad: někdejší šéf Národního bezpečnostního úřadu Tomáš Kadlec pojednou přiznává ve sdělovacích prostředcích, že na něj byl v dobách jeho šéfování směrován politický tlak, aby umožnil některým osobám získat bezpečnostní prověrku, ač by na ni neměli mít ani náhodou nárok. Přiznává to, o čem si už dlouhá léta veřejně šuškalo mnoho lidí - a stejně dlouhá léta bylo ticho po pěšině.

Pan Kadlec se hájí tím, že ten úřad byl nový, nové byly i úkoly úřadu a bylo jich tolik, že to bez nějakých - řekněme - nepravidelností ani nešlo zvládnout. Jenže - ten úřad měl být garantem státní, řekněme, bezpečnosti. Jestliže bylo do chodu tohoto úřadu už od počátku zabudováno, že bude překračovat stanovená pravidla, pak musíme nyní počítat s tím, že bezpečnost státu uhájena nebyla. Ve státní správě, díky selhání bezpečnostního úřadu a podle tvrzení jeho někdejšího šéfa, je nyní umístěna řada lidí, kteří pro stát představují bezpečnostní riziko. Komu to ale dnes vadí? Odhaduji, že téměř nikomu, neboť odmontovat bezpečnostní rizika ze všech úrovní státní správy i exekutivy, by bylo nyní i zítra a pozítří, a to pro jakoukoli politickou reprezentaci, ještě větším bezpečnostním rizikem, než bylo kdysi jejich politicky podpořené zabudování do funkcí.

Pan Kadlec, když jenom naznačím směr úvah, které se mi ani nechce dovádět do konce, se rozpovídal o nepravidelnostech ve fungování jím kdysi vedeného úřadu až poté, co se ukázalo, že na nějaký z jeho bytů dostal půjčku. Ne od banky, jako každý druhý, ale od někoho, který ty peníze měl zase od někoho, až nakonec tím zdrojem nejspíš byl seychelský podnikatel českého původu Radovan Krejčíř.

I ten, dodávám jen tak mimochodem, nyní prostřednictvím médií, vzkázal, že se klidně vystaví trestnímu stíhání v České republice. Má jen jednu podmínku - musí být stíhán na svobodě.

Zdá se, že od půl miliardy zisku z "nepravidelných" obchodů výše (pokud možno s účastí státu) staví člověka-podnikatele do jiné právní situace, než v jaké se nalézají běžní lidé.

A tak nevím - kdysi, když jsem bylo dítě, jsem se rozhodovalo, zda budu jako dospělý zločincem, nebo tím "dobrým". Tísní mě občas pocit, že jsem si vybral špatně.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Radio na přání .