Turecko-arménská dohoda

Jen pohled do minulosti může dostatečně osvětlit, o jak významný krok vlastně jde.

Nad oběma národy se vznáší mrak společné vzpomínky na léta 1915-17, kdy zahynulo nejméně několik set tisíc Arménů žijících v tehdejší Osmanské říši. Totiž taková je vzpomínka Arménů, kteří hovoří o půl druhém milionu obětí toho, co všichni Arméni na světě jednotně označují jako "genocidu". Turci, a to ani ti současní, nic takového v minulosti nevidí. Zpochybňují nejen počet mrtvých, ale i hodnocení rozsáhlých masakrů jakožto genocidy. Turci dosud tvrdí, že šlo o součást bojů první světové války, a že v žádném případě nešlo o genocidu v tom smyslu, že by se osmanská armáda snažila systematicky a plánovitě vyhladit arménský národ.

Západní svět má tendenci hodnotit situaci spíše arménskýma očima, možná také díky knize pražského rodáka Franze Werfela, který svým románem Čtyřicet dnů z rku 1933 vnesl arménskou tragédii do širokého povědomí Evropy a Ameriky. O propagaci arménského pohledu se postarala také rozsáhlá arménská diaspora - v zahraničí žije kolem devíti milionů Arménů, z velké části v Americe a Francii. Ve prospěch Arménů hraje také skutečnost, že jde o starý křesťanský národ, zatímco muslimští Turci jsou za Západě vnímáni jako cizí prvek.

V arménských kruzích vyvolal podpis dohody velký nesouhlas - a to zejména u zahraničních Arménů, kteří každoročně do své izolované a chudé domoviny posílají svým rodinám i státu miliony dolarů. Také v samotné zemi, konkrétně v Jerevanu, v neděli demonstrovalo asi deset tisíc lidí proti tomu, co považují za znesvěcení památky obětí protiarménských masakrů. Je tedy otázkou, zda vůbec tato dohoda projde arménským parlamentem.

Naprostý souhlas nezaznamenala dohoda ani v Turecku. V této zemi si téměř nikdo netroufne hodnotit zmíněné masakry negativně. Považovalo by se to za zradu národních zájmů. Příkladem může být smrt jednoho známého novináře a spisovatele, který nedávno otázku protiarménských masakrů otevřel, a byl zavražděn tureckými ultranacionalisty. Ne každý souhlasí s takovým postupem, ovšem mnozí Turci věří, že vláda ve věci usmíření s Arménií rezignovala před americkým tlakem, protože právě v USA je velmi silná arménská lobby.

Na druhou stranu v Turecku dosud žije arménská menšina, zejména v Istanbulu, která čítá asi 70 tisíc osob. Právě tito lidé jsou potomky obětí masakru, nikoli ti, kdo o víkendu demonstrovali v Jerevanu. Do relativně prosperujícího Turecka také paradoxně směřuje čím dál více Arménů z vlastní Arménie, aby u sousedů našli ilegální i legální práci, prý je jich kolem 20ti tisíc. Většinou jsou mnohem spokojenější než ti Arméni, kteří se z ekonomických důvodů rozhodli odejít do Ruska, kde jsou podle svých vlastních slov terčem časté policejní šikany.

V Turecku se však podle některých názorů skutečně zvedá vlna nacionalismu, související také s komplikovaným vstupem do Evropské unie i se vzestupem vlastenecky zbarveného islamismu. Obětí slovního i fyzického násilí nejsou jen Arméni, ale i turečtí Řekové, relativně početná židovská menšina, a také samozřejmě Kurdové. Turecká vláda však šla v případě dohody s Arménií proti proudu, a to zřejmě právě v zájmu image své země jako státu, který chce a umí uzavírat kompromisy, i když je pravděpodobné, že při hodnocení událostí z let 1915-17 bude i nadále odmítat pojem genocida.

Na dohodě asi vydělá i Arménie, a to diplomaticky i ekonomicky. Tato země se osamostatnila v roce 1991 poté, co se oddělila od rozpadajícího se Sovětského svazu. Turecko však odmítlo nový stát uznat, důvodem byl v té době už několik let trvající konflikt v Náhorním Karabachu. Toto území je obývané a dnes i ovádané převážně Armény, ale leží na území Ázerbajdžánu. Proto považuje Baku Náhorní Karabach za své, ovšem cizím státem okupované území, a žádá navrácení své svrchovanosti. Důležité je také poznamenat, že Ázerbájdžán je etnicky, jazykově i nábožensky spřízněn s Tureckem, které nad ním drží určitý patronát. Baku tedy s velkou nelibostí nese normalizaci turecko-arménských vztahů, aniž by byl vyřešen jeho požadavek na vrácení Náhorního Karabachu. Turecko dokonce od roku 1993 kvůli konfliktu v Karabachu blokovalo hranice s Arménií, a to nyní po ratifikaci dohody skončí, a tím zmizí i hlavní nástroj tlaku na Arménii.

Nyní bude zajímavé pozorovat, zda dohoda prezidentů, kterou zprostředkovalo Švýcarsko, projde oběma národními parlamenty, jež budou mnohem více poslouchat, co říká nacionalistická ulice. A také jak se projeví zlepšení turecko-arménských vztahů na vztazích arménsko-ázerbájdžánských. V obou případech je důvod k optimismu. Prezidenti Turecka a Arménie se hodlají sejít ještě v průběhu letošního podzimu, a jednat o dalším prohloubení spolupráce.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .