Turci v Evropě

Noční jízda s plechovým vozíkem naplněným novinami je mi zdrojem neobvyklých setkání. Jak si nezamilovat bezdomovce, který kdykoli mě uvidí, se mi vytrvale pokouší prodat albánsky tištěné brožurky, jež sebou neustále vláčí v igelitových taškách. Važ si týhle nabídky, vždyť jsou to moje nejmilejší knihy, hučí do mě lámanou němčinou, ale nakonec se spokojí s darovanou cigaretou a krátkým přátelským poklábosením.

Jak zapomenout na postarší bezvadně oblečeného černocha, správněji bych měl říci pana černocha, který s kyticí v ruce marně ťukal na okno v přízemí zářící do tmy a po tváři mu tekly slzy. A co ten turecký úplně ožralý dědeček, který se ztratil v cizím městě, neuměl ani slovo jinak než turecky, nevěděl, jak se jmenuje ulice, kde teď bydlí a pokorně za mnou cupal celou noc jako pejsek, protože jsem byl kromě něj momentálně jedinou lidskou bytostí pod hvězdami na nebi.

V sedmimilionovém Švýcarsku žije 300 tisíc muslimů, ponejvíce pocházejících z balkánských zemí a především z Turecka. Většina z nich si uchovala svoji náboženskou příslušnost, ale současně došla k přesvědčení typickému pro západoevropského člověka, že Alláh, Bůh, či jakkoliv jinak nazvané božství je soukromá věc. Ti nejpokročilejší si na to uvědomují, že sekulární stát, náboženská tolerance, demokratický právní řád a zdejší zákony nejenom, že nejsou protikladem a překážkou náboženského života, nýbrž naopak předpokladem k jeho vykonávání.

Poslední větu jsem si dovolil citovat z deníku Neue Zircher Zeitung, jenž mi denně v mnoha výtiscích prochází mýma kolportérskýma rukama. Se švýcarskými Turky nejsou problémy, a toto tvrzení mohu podepřít zcela osobně. Spolehlivými a milými společníky se mi v posledních měsících stali tři Turci.

Manželé pan Jílmas a paní Hatiče, jakož i jejich zeť Emír. Zatímco Jílmas a Hatiče jsou ve Švýcarsku už dávno integrováni a mluví dobře německy, Emíra si teprve nedávno přivezli od Černého moře. Občanskou svatbu už sice Emír a jeho vyvolená mají za sebou, ale zatím bydlí odděleně a i jinak, pravidla paní Hatiče, se musejí držet zpátky, rozumíš přece. K naplnění manželského štěstí dojde až po muslimské svatbě. Emír je doma v Turecku vyučený fotolaborant, v noci běhá s vozejkem jako já a ve dne vypomáhá v kuchyni v nějaké restauraci. Učí se cizímu jazyku a snaží se porozumět realitě nového domova.

Zpočátku jsme pokukovali jeden po druhém tak trošičku nedůvěřivě, ale skrze drobné kontakty jako je půjčení tužky nebo nůžek na rozřezání balíku novin jsme došli k přesvědčení, že oba náležíme k úplně stejnému lidskému druhu. Emír se kromě pracovitosti, nevtíravosti a starosvětské slušnosti vyznačuje jednou vlastností, která je mi nade vše milá. Je s ním sranda. Nikdy předtím bych nevěřil, kolik jemného humoru může člověk vyjádřit očima, řečí těla, pohybem obočí.

Každou noc se od něj naučím nejmíň jedno turecké slovo, jehož volba odpovídá poměrům, v nichž se pohybujeme. I uj kular znamená dobře spáti. Kepek je pes a člověk potácející se domů na cestě z hospody je sarhóš, nebo-li ožralý. Posluchače, kteří rozumějí turecky prosím o prominutí, jestliže jsme si výslovnosti právě zmíněných slov nevštípil úplně správně.

Samozřejmě, nelze vyvozovat obecně platné závěry z krátkodobé povrchní zkušenosti. Ale obraťme to. Proč se bránit konkrétnímu poznání? Turků v Evropě bych se nebál, hrůzu mám naopak z těch, co je malují s ďábelskýma rohama. Na tu tureckou svatbu jsem už byl pozván. Těším se a nezapomenu referovat.