„Tuk dá každý raději než kostní dřeň.“ Endokrinolog vyvíjí novou léčbu diabetu kmenovými buňkami

Z dlouhodobého stresu se může vyvinout diabetes druhého typu. Je dlouhodobý stres spouštěč? Nebo je to predispoziční moment, který může nemoc rozvinout?

Spíš to druhé. Občas někdo řekne: „Já jsem cukrovku dostal, přitom jsem relativně štíhlý, mám pocit, že se nepřejídám a třeba se i docela hýbu.“ Ale pak zjistíte, že je to podnikatel, který pracuje 16 hodin denně a šest dní v týdnu, trvale mu někdo volá, trvale někam spěchá.

Takový člověk bude mít samozřejmě hladiny kortizolu trvale zvýšené a bude mít zvýšenou glykémii. A jelikož nemá ani čas si dojít k doktorovi, tak to třeba nebude vědět a zjistí to až po 10 nebo 15 letech. To je samozřejmě nejhorší.

Jaká je interakce mezi kortizolem, který vylučují nadledvinky, a mezi inzulínem? Kortizol přebije inzulín? Co se tam stane?

Jsou to antagonisté, to znamená, že mají opačné účinky. Inzulín je hormon, který reaguje na to, když jíte. Malá hladina inzulínu se uvolňuje pořád, ale je opravdu malá. A hlavně se uvolňuje už v momentě, kdy vložíte potravu do úst. Pokračuje to, když jde potrava do žaludku, a pak v játrech. Zjednodušeně – inzulín je stimulovaný jídlem.

Kdežto kortizol je klasický glutokortikoid, který je uvolňován v rámci cirkadiánní rytmicity a má 24hodinový cyklus.

Nejvíc kortizolu se uvolňuje ráno, aby nás to nakoplo, a naopak nejméně je ho v odpoledních hodinách. To je také důvod, proč lidé, kteří mají dřívější chronotyp, ta ranní ptáčata, jsou na tom většinou metabolicky lépe než noční sovy – protože si dají pořádnou dobrou snídani, pak jdou třeba pěšky do práce a v ten moment se jim uvolňuje nejvíc kortizolu. Ve večerních hodinách už nepřijímají tolik potravy, takže si nezvyšují inzulínovou rezistenci.

Michal Dubský, IKEM|foto:Markéta Ševčíková, Český rozhlas

Ranní ptáče, nebo noční sova?

Vy jste tedy zastáncem spíše systému skřivánka? Takzvané soví nastavení jde proti lidské podstatě a člověku to ubližuje, hlavně jeho endokrinním žlázám, je to tak? 

Je to tak. Já jsem v původním nastavení byl spíš sova a chodil jsem spát později, ale čím jsem starší, tím zjišťuji důležitost spánku. 

Čtěte také

Diabetes byl před objevem inzulínu rozsudkem smrti. Léčba změnila život milionům lidí

Spánek a diabetes jsou opravdu spojené nádoby, o tom by se dal natočit i podcast navíc. Takže teď se snažím chodit spát o něco dříve. Také jsem v poslední době najel na určitou formu přerušovaného půstu, i když nemám úplně rád tento pojem, to znamená, že se snažím veškerou potravu konzumovat v desetihodinovém okně a pak mít čtrnáct hodin lačnění.

Ukazuje se, že pro pacienty s prediabetem a diabetem je to velmi dobrý nápad, zejména po 40. roce věku. A také to funguje dobře jako prevence, aby člověk cukrovku nedostal. Takže to, co se říkalo před 15 až 20 lety, že by diabetik měl jíst každé tři hodiny malé porce, to už dnes neplatí.

Kmenové buňky

Dostáváme se k zázraku, na kterém pracujete už od roku 2008. To je léčba ischemie v důsledku diabetu (viz box), a to kmenovými buňkami. O kmenových buňkách se toho spoustu už navyprávělo, napřed k nim byla upírána velká naděje jako k všespásným buňkám, které vyléčí úplně všechny nemoci světa. Poté se ukázalo, že to tak úplně není.

Vy pracujete s buňkami z pupečníku a z pupečníkové krve, nebo s jinými? Jak vás napadlo pacientům, kterým by hrozila amputace celé nohy, pomoci právě kmenovými buňkami?

Tento nápad jsem rozvíjel společně s Akademií věd a svoji někdejší školitelkou, profesorkou Alexandrou Jirkovskou. To byl rok 2008 a v IKEMu jsem začínal. 

Věděli jsme, že máme spoustu pacientů, kterým nejsme schopní pomoct. A to platí dodnes. To se pak nasadí konzervativní léčba a čeká se na amputaci.

Nás napadlo, že tito pacienti, i podle prvních zkušeností ze světa, by mohli z léčby kmenovými buňkami profitovat. 

Nejsou to ale buňky z pupečníkové krve. My léčíme autologními buňkami, takže používáme vlastní buňky pacienta. To má velkou výhodu v tom, že člověk pak nepotřebuje imunosupresivní léčbu. 

Čtěte také

O radosti z jídla i ze života: Diabetes 2. typu. Co je dobré změnit kromě omezení sacharidů?

A z čeho buňky vezmete, z kostní dřeně?

I z kostní dřeně. Ale během 16 let, co provádíme tuto metodiku, jsme to modifikovali. Nejdřív jsme používali periferní krev, poté jsme přešli na metodiku kostní dřeně, která se zdála jednodušší, a teď máme teď velký evropský projekt. Jmenuje se CarDia, léčbu jsme modifikovali a mohli jsme ji i zlevnit.

Buňky, které tam dříve byly ke krvetvorbě, vezmeme, dáme je po nějakém zpracování na jiné místo do těla a aplikujeme je hluboce nitrosvalově – do lýtkového svalu nejčastěji. Naše snaha je, aby vytvořily nové cévy.

Na co bychom se rádi ještě zaměřili do budoucna, jsou buňky z tuku, protože dvě lžíce tuku dá každý rozhodně radši než čtvrt litru kostní dřeně. A také je méně invazivní získat tuk.

Tuk místo kostní dřeně

A z buněk z tuku byste získávali co? Kmenovou buňku, která se poté naučí zase v jiné části těla dělat něco?

Přesně tak. Jsou to takzvaně mezenchymální buňky, které jsou i v kostní dřeni, ale v tuku jich je možná i víc. Jmenuje se to stromální frakce tukové tkáně, to znamená, že se to vyextrahuje z tuku, pak se buňka namnoží, vyextrahujete třeba milion buněk, ty rozmnožíte třeba na 20 milionů nebo 100 milionů. A pak to následně aplikujete.

V tom by mohla být budoucnost. Snížila by se invazivita, protože kostní dřeň má stále své limity, je tam riziko. Pokud by se pouze odebral tuk z břicha, což každý rád dá...

... a každý má.

Přesně tak. Po jednoduchém zpracování – možná trochu složitějším než děláme teď, ale pořád jednoduchém bez genetických manipulací – by se to následně aplikovalo. To by bylo možná pro všechny výhodnější.

Co vše může způsobit diabetes a jak přesně probíhá léčba kmenovými buňkami? Jaké další výzvy čekají lékaře a výzkumníky kromě odběru kmenových buněk z tuku? Poslechněte si celý pořad v audiozáznamu. Moderuje Markéta Ševčíková.